Rendez-vous

Už se nedalo nic namítat ani odmítat a tak jsem tedy nakonec přijala pozvání na večeři od nějakého Artura, který na tom vážně trval. Stephane mu nakonec s mým svolením předal mé telefonní číslo spolu s větou - "Jestli jsi nějaký psychopat, tak si mě nepřej" - padla jsem do kolen, když mi to říkal.

Dny a týdny plynou a vůbec mi nedochází, že půlka mého au pair pobytu je pryč. Proto taky začalo nové hledání nanny, která nastoupí po mně. A jelikož na to oba rodiče zapomněli a nebyli doma, první interview s nanny jsem dělala já. Nejdřív mě šokovala, když mi ve dveřích řekla, že mluvila s mým manželem a že je tu kvůli naší dceři. Po vysvětlení omylu, že nejsem manželka, nýbrž současná au pair, jsem byla po telefonu vyzvána Anne-Cécile, jestli bych se o níc mohla nějakým způsobem postarat, že je na cestě zpět, ale bude to na delší dobu. Tak jsem jí vybásnila, jak krásně se tu mám a jak krásně by se měla ona a když přijela Anne-Cécile, tak se jí zdálo, že nemá příliš zkušeností s dětmi a jako příští nanny jí zamítla. Tadáá a stále zůstávám nejmilovanější au pair já!

Taky jsem se po měsící a půl, kdy mi začaly chodit divný dopisy z radnice, rozhodla, že bych se mohla jít podruhé zaregistrovat, když mi tu první registraci buhví proč zamítli. Tentokrát jsem našla někoho mluvícího anglicky, tudíž registrace proběhla úspěšně. Jen se mě ptali, jestli jsem vdaná a jakého jsem vyznání. Cukaly mi koutky, protože tu neuplyne dne kdy by společně s mojí osobou nebyla zmíněná svatba nebo manželství.

A teď k oné večeři - i když ono to moc za řeč nestojí. Arturo je milý mladý inženýr a to je asi tak vše, co si pamatuju, moc jsem nevnímala a raději po jídle použila super výmluvu, že je hodina, kdy musím vykoupat Elise a že se musím vrátit. Nebylo to nic hroznýho, ale na další schůzku to vážně nevidím, děkuji pěkně.

Nejdůležitějším momentem tohoto víkendu je totiž ten, že mám naprosto dokonalý boty!

Je pense qu'elle veut te marier

Týdenní odmlku způsobila extrémní únava v důsledku mých nešťastných osmiček. Spánek 17 hodin denně mě plně vyléčil a zároveň jsem stíhala plnit svou práci au pair - vstát v 7, postarat se do 12 o Elise, spát, probudit se na večeři a jít zase spát.

Mezitím se opět naplno rozjel projekt vietnamské manželky Stephanova kolegy "Jak provdat Danielu".
Ve čtvrtek večer šli Anne-Cécile a Stephane na firemní akci a když se vrátili, viděla jsem, že Anne-Cécile je trochu naštvaná a hned jsem se dozvěděla proč - kdykoliv chtěla s někým ze společnosti promluvit, první otázka byla, že dotyčný slyšel, že má novou hezkou a moc milou au pair a Aschka se vždy hned přitočila se slovy, že to je ona, kdo mě chce všem představit. Vrcholem prý bylo když se někdo zeptal jestli nemá v peněžence mou fotku. Zasmáli jsme se tomu všichni, ale upřímně mám pocit, že to paní Aschka trochu přehání. Bonus ze dneška - jistý Arturo, se kterým jsme se potkali v restauraci, se ptal Stephana na moje číslo, který mu ho samozřejmě nedal, ale slíbil, že brzy uspořádají nějaký večírek, kde mě představí. Nějak se to začíná celý zamotávat a nejlepší na tom je, že ani já, ani moje hostitelská rodina jsme nepodnikli nic pro to, aby tohle vůbec vzniklo :D

Zároveň to vypadá, že ještě než na konci září odjedu, budeme se stěhovat. Elise by měla začít chodit do jesliček, ale aby jí přijali, musí bydlet ve městě, kde se nacházejí. Anne-Cécile se Stephanem už vybrali dům a jen zbývá se rozhodnout.

Našla jsem nejkrásnější místo, kam chodím běhat - podél pláže, při západu Slunce, nikde nikdo, obklopená mořem.

A nejlepší zpráva na závěr - zatím není nic jisté, ale pokud vše dobře dopadne, pojedeme v září na dovolenou do Francie - Côte d'Azur.

Les dents

Dnes jen ve zkratce.

Jak je již známo z minulého postu, probudila jsem se s okem podobným malé dýni. Dneškem si připadám celkově jako obří dýně a to ne proto, že jsem strávila dopoledne přípravou dýňové polívky (která se mimochodem povedla). Další z mých osmiček se rozhodla vyrůst, neboť jsem zřejmě díky francoužštině nabyla zase o trochu víc té moudrosti, ale něco mi říká, že to tentokrát nebude uplně jednoduchý. Spolu se zvýšenou teplotou a celkovou vyčerpaností mi tak Anne-Cécile i Stephane dávají volnější dny (oni mi dávají volné dny, ale nedokázala bych celý den nic nedělat).

Le jambon?Quoi?

Kde začít, tak třeba tím, že jsem se ráno probudila jako klon Arnolda Swarzeneggra aneb Terminator hadr. Nevím, co jsem v noci dělala a co kdo dělal v noci s mým okem, ale ráno jsem ho stěží otevřela přes enormní oteklost. Vážně nevím, chyba v Matrixu.

Ve čtvrtek proběhl jakýsi zřejmě první pokus představit mě kolegům Stephanovi společnosti. Byli jsme na večeři s kolegy z Moldávie, Polska, Irska, Německa a Belgie, takže se mluvilo anglicky. A jsem vážně pyšná, že mi na konci kolegyně (jedna ze dvou žen v celé obří společnosti) z Irska řekla, že mám skvělou angličtinu, plynulou a bez přízvuku. Zároveň se pak jeden kolega stranou Stephanovi svěřil, že má skoro chuť začít se učit česky kvůli mě, což mi pak Stephane řekl v autě spolu s větou "Je super, že už jsme Ti zařídili německý číslo, myslím, že můžeš očekávat pár telefonátů zítra". Moje ironické "ha-ha-ha" ho doufám od podobných úmyslů odradilo.

Konečně jsem si našla čas a energii na jogging podél moře. Je to vážně perfektní a vzhledem k tomu, že tady neexistujou kopce, jen rovina, začnu asi pravidelně. Ale 3 měsíce téměř bez pohybu kvůli maturitě a přijímačkám byli vážně znát a ráno jsem téměř nevstala z postele. Když jsem to chtěla říct Anne-Cécile, povedlo se mi brilantní zkomolení francoužštiny. Jen pro pořádek, "šunka" a "noha" mají ve francoužštině podobná slova. Omlouvá mě, že to bylo hned po ránu a tudíž jsem nebyla myšlenkama plně v provozu, ale říct, že z běhání téměř necítím šunku, to se nestává každý den.

Jestli se na nějakou část dne vždycky těším, není to večer, kdy mi končí "pracovní doba". Je to každý den okolo jedné zhruba do dvou, kdy Elise má svojí druhou siestu, Stephane jde znovu do práce a my s Anne-Cécile sedíme u kafe a vyprávíme si svoje historky ze života. Ta poslední, o jejím vztahu s Italem, kterého poznala v Anglii, byla skvělá. Ital bydlel v Německu kvůli univerzitě, Anne-Cécile v Belgii a lítali za sebou a párkrát se taky stalo, že si nějak vzájemně nerozuměli, ona letěla omylem do Itálie, on na ní čekal na letišti v Berlíně, ale prý si užila úžasný víkend s jeho rodiči zatímco on uraženě zůstal v Německu. Nebo mi vyprávěla, jak byla nemocná a musela se účastnit jedné přednášky, tak tam poslala svojí mámu (praštěnou paní Gonzalez), které v té době bylo už padesát, sedla si do první lavice přímo před profesora s gigantickými dioptrickými brýlemi a po 10 minutách usnula. A chrápala. A Anne-Cécile při vyprávění brečela smíchy, já taky a kdybyste vy znali paní Gonzalez, nefalšovaná mexičanka vzhledem i charakterem, věřte mi, že byste se taky neudrželi.

"Mais non! Cette soirée est organisée pour Daniela"

Jeden z nejvtipnějších dnů plný omylů a nedorozumění.

Začalo to jako uplně obyčejný den. Vstávání s Elise v 7, rozmixovaný banán s jogurtem, převlíct, připravit čaj do lahvičky, vzít kočárek, jít na hřiště, vrátit se v 11 na oběd. A tady to celé začíná.

Zvoní telefon, Anne-Cécile odpovídá, chvíli mluví a pak:

"Jo Daniela je tady a slyší mě. Právě teď se směje když zjistila, že mluvíme o ní"
"To je dneska?? Já myslela, že ve středu"
"Počkej, ale kdo by hlídal Elise?"
"Nevím, jestli má Daniela přítele"

Můj výraz bych popsala asi tak 5 otazníky po celou dobu hovoru.

V pondělí mě Stephane poprosil, jestli bych ve středu mohla zůstat s Elise i později večer, že přátelé z jeho společnosti organizují nějaký večírek a já samozřejmě souhlasila. Zde je vysvětlení hovoru:

Večírek má být dnes a je organizován pro mě a byli pozvaní všichni kolem 20-25, abych se mohla seznámit s lidmi mého věku a procvičovat francoužštinu. Celé je to organizované vietnamskou rodinou, u které jsme byli na večeři minulý týden a kteří si mě oblíbili a druhý den o mě řekli dalším kolegům ze společnosti, kteří se rozhodli uspořádat večírek.

Byla jsem v naprostém šoku a stejně tak Anne-Cécile, protože jí to nikdo neřekl dřív a taky byla trochu uražená, že jsem jejich au-pair a chtěli to zorganizovat sami.

Zbytek oběda jsme seděly obě otupěle a nechápavě u stolu, já se začala smát, Anne-Cécile taky a když nás viděla Elise, tak samozřejmě taky.

Kolem 13 přichází Stephane, který situaci objasňuje, že věděl, že má být nějaký večírek pro mě, ale ne tenhle týden, neboť všichni mladí mají teď dovolenou, že to domlouvali na Doodlu na později.

17 hodin, zvoní telefon, Anne-Cécile objasňuje, že nepřijdu, protože Elise musí jít kolem sedmé spát a já tu s ní zůstanu, ptá se, kdo má přijít, když všichni mladí mají dovolenou, vychází najevo, že dnešním účastníkům večírku je přes 40. A dále vychází najevo, že všichni ti mladí jsou muži a že jim mě Aschka (vietnamská hostitelka) chce strašně moc představit. (Já: "Quoi???!")

Celá společnost tak už dávno ví, že přijela nová au-pair, že se učí francouzsky, že se jmenuje Daniela a že jí všichni musí poznat. Tohle bude mít ještě zajímavé pokračování.

Le train - le bus - le taxi

Neztratila jsem se! Přežila jsem 4 přestupy, jízdu vlakem s komplet opilými němci a půl hodiny po půlnoci už jsem měla privátní odvoz směr nejlepší odpočinkový víkend.

Ještě v pátek odpoledne se mi stala vtipná věc. Venku pršelo, Elise byla doma nervózní, tak jsem jí vzala do malé kavárny, kde si děti můžou hrát uvnitř. Mluvila jsem k ní francouzsky a čišník, co mě obsluhoval, mladý kluk, si mě pořád tak prohlížel a usmíval se. Při placení se mě anglicky zeptal, odkud pocházím a když jsem odpověděla, že z České republiky a jsem tu jako au-pair, vytřeštil oči a oněměl. Já zrovna neměla moc času na povídání, tak jsem odešla, ale myslím, že jsem mu v tu chvíli zamotala hlavu myšlenkou, že v Česku mluvíme francouzsky.

Víkend jsem pak strávila v malém (ale nádherném) městečku s Jonasem a jeho kamarády. Kvůli mě mluvili i mezi sebou anglicky, takže moje obavy, že nebudu rozumět, byly od první minuty po seznámení pryč. Velmi jednoduše - užila jsem si vážně perfektní víkend :)

Malý problém nastal při návratu, kdy se autobus, který mě měl odvézt na nádraží, rozhodl ten den vůbec nejet. Zbývalo 20 minut, zavolali jsme taxi, kde nám řekli, že přijede za 10 minut a cesta na nádraží trvá autem taky 10 minut, byla jsem přesvědčená, že to nestihnu a v hlavě vymýšlela náhradní řešení. A uala řidič taxi kvůli nám párkrát projel červenou a ještě jsme na nádraží čekali.

Zmatená z přehození z francoužštiny do angličtiny a snahy rozumět němčině jsem pak při nákupu večeře na nádraží řekla v jedné větě "Oui, ja, jo, yes". Začínám být velmi kosmopolitní!

A aby Anne-Cécile a Stephane splnili dokonale svou roli jako hostparents byla jsem při dnešním obědě podrobena detailnímu výslechu, jak probíhal můj víkend, musela jsem se smát (a zakázali mi to říct anglicky, čímž sami sebe připravili o detailnější verzi).

Nakonec to vypadá, že to rozhodně nebyla má poslední návštěva toho městečka:))

P.S. Děsí mě, že tenhle blog sleduje někdo z Ruska

Demain je pars

Začínám být závislá na kafi. Nejen, že to belgické chutná nějak jinak a mnohem líp, ale taky Elise poslední 3 dny nespí. A my 3 tak taky nespíme.

Stephane a Anne-Cécile se rozhodli, že je na čase, aby se naučila usínat sama. A jako správný miminko to komplet sabotovala. Já jsem na pláč a křik dětí zvyklá, ale Anne-Cécile se Stephanem trpí. Za celé 4 týdny jsem neslyšela Elise plakat, je to vážně takový to superusměvavý miminko a měla zavedený přesný režim jídla, procházek i spánku, takže byla spokojená. Teď už je tím pádem míň, tak uvidíme.

Má svůj rituál před spánkem, kdy se jí pouští klavírní skladby (to jsem hned schválila), Anne-Cécile s ní v náručí tančí a během poslední dá pusu mámě i tátovi, kteří jí drží v náručí a pak jde spát. Po týdnu, co jsem přijela, přišla i za mnou a od té doby jsem součástí rituálu. S bývalou au-pair to prý za 3 měsíce neudělala nikdy a mě když delší dobu nevidí, tak stále opakuje "da, da" dokud nepřijdu. Je to kukín:))

Málem jsem zapomněla poslat dopis na UK, že nastupuji a tak jsem tu trochu panikařila. Stephane mi tak dal na ten večer volno, abych si mohla vše zařídit, ale nezapomněl s úsměvem dodat, že by jim vlastně nevadilo, kdybych to nestihla, protože by si mě chtěli nechat na dýl.

Zítra mě čeká první cestování po Německu. Za Jonasem, zůstanu na víkend, takže další článek bude až v pondělí. Ač to vůbec není jejich povinnost, Anne-Cécile mi tu cestu zaplatila.

Našly jsme s Anne-Cécile kurzy jogy a doufám, že jí přesvědčím, aby chodila se mnou!

Takže ano - stále se tu mám nádherně! (A že se kvůli mě začalo kupovat jídlo, co mám ráda, o tom ani nemluvím:) )

Hra na schovku v HM (prohrála jsem)