Týdenní odmlku způsobila extrémní únava v důsledku mých nešťastných osmiček. Spánek 17 hodin denně mě plně vyléčil a zároveň jsem stíhala plnit svou práci au pair - vstát v 7, postarat se do 12 o Elise, spát, probudit se na večeři a jít zase spát.
Mezitím se opět naplno rozjel projekt vietnamské manželky Stephanova kolegy "Jak provdat Danielu".
Ve čtvrtek večer šli Anne-Cécile a Stephane na firemní akci a když se vrátili, viděla jsem, že Anne-Cécile je trochu naštvaná a hned jsem se dozvěděla proč - kdykoliv chtěla s někým ze společnosti promluvit, první otázka byla, že dotyčný slyšel, že má novou hezkou a moc milou au pair a Aschka se vždy hned přitočila se slovy, že to je ona, kdo mě chce všem představit. Vrcholem prý bylo když se někdo zeptal jestli nemá v peněžence mou fotku. Zasmáli jsme se tomu všichni, ale upřímně mám pocit, že to paní Aschka trochu přehání. Bonus ze dneška - jistý Arturo, se kterým jsme se potkali v restauraci, se ptal Stephana na moje číslo, který mu ho samozřejmě nedal, ale slíbil, že brzy uspořádají nějaký večírek, kde mě představí. Nějak se to začíná celý zamotávat a nejlepší na tom je, že ani já, ani moje hostitelská rodina jsme nepodnikli nic pro to, aby tohle vůbec vzniklo :D
Zároveň to vypadá, že ještě než na konci září odjedu, budeme se stěhovat. Elise by měla začít chodit do jesliček, ale aby jí přijali, musí bydlet ve městě, kde se nacházejí. Anne-Cécile se Stephanem už vybrali dům a jen zbývá se rozhodnout.
Našla jsem nejkrásnější místo, kam chodím běhat - podél pláže, při západu Slunce, nikde nikdo, obklopená mořem.
A nejlepší zpráva na závěr - zatím není nic jisté, ale pokud vše dobře dopadne, pojedeme v září na dovolenou do Francie - Côte d'Azur.
pondělí 30. července 2012
pondělí 23. července 2012
Les dents
Dnes jen ve zkratce.
Jak je již známo z minulého postu, probudila jsem se s okem podobným malé dýni. Dneškem si připadám celkově jako obří dýně a to ne proto, že jsem strávila dopoledne přípravou dýňové polívky (která se mimochodem povedla). Další z mých osmiček se rozhodla vyrůst, neboť jsem zřejmě díky francoužštině nabyla zase o trochu víc té moudrosti, ale něco mi říká, že to tentokrát nebude uplně jednoduchý. Spolu se zvýšenou teplotou a celkovou vyčerpaností mi tak Anne-Cécile i Stephane dávají volnější dny (oni mi dávají volné dny, ale nedokázala bych celý den nic nedělat).
Jak je již známo z minulého postu, probudila jsem se s okem podobným malé dýni. Dneškem si připadám celkově jako obří dýně a to ne proto, že jsem strávila dopoledne přípravou dýňové polívky (která se mimochodem povedla). Další z mých osmiček se rozhodla vyrůst, neboť jsem zřejmě díky francoužštině nabyla zase o trochu víc té moudrosti, ale něco mi říká, že to tentokrát nebude uplně jednoduchý. Spolu se zvýšenou teplotou a celkovou vyčerpaností mi tak Anne-Cécile i Stephane dávají volnější dny (oni mi dávají volné dny, ale nedokázala bych celý den nic nedělat).
sobota 21. července 2012
Le jambon?Quoi?
Kde začít, tak třeba tím, že jsem se ráno probudila jako klon Arnolda Swarzeneggra aneb Terminator hadr. Nevím, co jsem v noci dělala a co kdo dělal v noci s mým okem, ale ráno jsem ho stěží otevřela přes enormní oteklost. Vážně nevím, chyba v Matrixu.
Ve čtvrtek proběhl jakýsi zřejmě první pokus představit mě kolegům Stephanovi společnosti. Byli jsme na večeři s kolegy z Moldávie, Polska, Irska, Německa a Belgie, takže se mluvilo anglicky. A jsem vážně pyšná, že mi na konci kolegyně (jedna ze dvou žen v celé obří společnosti) z Irska řekla, že mám skvělou angličtinu, plynulou a bez přízvuku. Zároveň se pak jeden kolega stranou Stephanovi svěřil, že má skoro chuť začít se učit česky kvůli mě, což mi pak Stephane řekl v autě spolu s větou "Je super, že už jsme Ti zařídili německý číslo, myslím, že můžeš očekávat pár telefonátů zítra". Moje ironické "ha-ha-ha" ho doufám od podobných úmyslů odradilo.
Konečně jsem si našla čas a energii na jogging podél moře. Je to vážně perfektní a vzhledem k tomu, že tady neexistujou kopce, jen rovina, začnu asi pravidelně. Ale 3 měsíce téměř bez pohybu kvůli maturitě a přijímačkám byli vážně znát a ráno jsem téměř nevstala z postele. Když jsem to chtěla říct Anne-Cécile, povedlo se mi brilantní zkomolení francoužštiny. Jen pro pořádek, "šunka" a "noha" mají ve francoužštině podobná slova. Omlouvá mě, že to bylo hned po ránu a tudíž jsem nebyla myšlenkama plně v provozu, ale říct, že z běhání téměř necítím šunku, to se nestává každý den.
Jestli se na nějakou část dne vždycky těším, není to večer, kdy mi končí "pracovní doba". Je to každý den okolo jedné zhruba do dvou, kdy Elise má svojí druhou siestu, Stephane jde znovu do práce a my s Anne-Cécile sedíme u kafe a vyprávíme si svoje historky ze života. Ta poslední, o jejím vztahu s Italem, kterého poznala v Anglii, byla skvělá. Ital bydlel v Německu kvůli univerzitě, Anne-Cécile v Belgii a lítali za sebou a párkrát se taky stalo, že si nějak vzájemně nerozuměli, ona letěla omylem do Itálie, on na ní čekal na letišti v Berlíně, ale prý si užila úžasný víkend s jeho rodiči zatímco on uraženě zůstal v Německu. Nebo mi vyprávěla, jak byla nemocná a musela se účastnit jedné přednášky, tak tam poslala svojí mámu (praštěnou paní Gonzalez), které v té době bylo už padesát, sedla si do první lavice přímo před profesora s gigantickými dioptrickými brýlemi a po 10 minutách usnula. A chrápala. A Anne-Cécile při vyprávění brečela smíchy, já taky a kdybyste vy znali paní Gonzalez, nefalšovaná mexičanka vzhledem i charakterem, věřte mi, že byste se taky neudrželi.
Ve čtvrtek proběhl jakýsi zřejmě první pokus představit mě kolegům Stephanovi společnosti. Byli jsme na večeři s kolegy z Moldávie, Polska, Irska, Německa a Belgie, takže se mluvilo anglicky. A jsem vážně pyšná, že mi na konci kolegyně (jedna ze dvou žen v celé obří společnosti) z Irska řekla, že mám skvělou angličtinu, plynulou a bez přízvuku. Zároveň se pak jeden kolega stranou Stephanovi svěřil, že má skoro chuť začít se učit česky kvůli mě, což mi pak Stephane řekl v autě spolu s větou "Je super, že už jsme Ti zařídili německý číslo, myslím, že můžeš očekávat pár telefonátů zítra". Moje ironické "ha-ha-ha" ho doufám od podobných úmyslů odradilo.
Konečně jsem si našla čas a energii na jogging podél moře. Je to vážně perfektní a vzhledem k tomu, že tady neexistujou kopce, jen rovina, začnu asi pravidelně. Ale 3 měsíce téměř bez pohybu kvůli maturitě a přijímačkám byli vážně znát a ráno jsem téměř nevstala z postele. Když jsem to chtěla říct Anne-Cécile, povedlo se mi brilantní zkomolení francoužštiny. Jen pro pořádek, "šunka" a "noha" mají ve francoužštině podobná slova. Omlouvá mě, že to bylo hned po ránu a tudíž jsem nebyla myšlenkama plně v provozu, ale říct, že z běhání téměř necítím šunku, to se nestává každý den.
Jestli se na nějakou část dne vždycky těším, není to večer, kdy mi končí "pracovní doba". Je to každý den okolo jedné zhruba do dvou, kdy Elise má svojí druhou siestu, Stephane jde znovu do práce a my s Anne-Cécile sedíme u kafe a vyprávíme si svoje historky ze života. Ta poslední, o jejím vztahu s Italem, kterého poznala v Anglii, byla skvělá. Ital bydlel v Německu kvůli univerzitě, Anne-Cécile v Belgii a lítali za sebou a párkrát se taky stalo, že si nějak vzájemně nerozuměli, ona letěla omylem do Itálie, on na ní čekal na letišti v Berlíně, ale prý si užila úžasný víkend s jeho rodiči zatímco on uraženě zůstal v Německu. Nebo mi vyprávěla, jak byla nemocná a musela se účastnit jedné přednášky, tak tam poslala svojí mámu (praštěnou paní Gonzalez), které v té době bylo už padesát, sedla si do první lavice přímo před profesora s gigantickými dioptrickými brýlemi a po 10 minutách usnula. A chrápala. A Anne-Cécile při vyprávění brečela smíchy, já taky a kdybyste vy znali paní Gonzalez, nefalšovaná mexičanka vzhledem i charakterem, věřte mi, že byste se taky neudrželi.
úterý 17. července 2012
"Mais non! Cette soirée est organisée pour Daniela"
Jeden z nejvtipnějších dnů plný omylů a nedorozumění.
Začalo to jako uplně obyčejný den. Vstávání s Elise v 7, rozmixovaný banán s jogurtem, převlíct, připravit čaj do lahvičky, vzít kočárek, jít na hřiště, vrátit se v 11 na oběd. A tady to celé začíná.
Zvoní telefon, Anne-Cécile odpovídá, chvíli mluví a pak:
"Jo Daniela je tady a slyší mě. Právě teď se směje když zjistila, že mluvíme o ní"
"To je dneska?? Já myslela, že ve středu"
"Počkej, ale kdo by hlídal Elise?"
"Nevím, jestli má Daniela přítele"
Můj výraz bych popsala asi tak 5 otazníky po celou dobu hovoru.
V pondělí mě Stephane poprosil, jestli bych ve středu mohla zůstat s Elise i později večer, že přátelé z jeho společnosti organizují nějaký večírek a já samozřejmě souhlasila. Zde je vysvětlení hovoru:
Večírek má být dnes a je organizován pro mě a byli pozvaní všichni kolem 20-25, abych se mohla seznámit s lidmi mého věku a procvičovat francoužštinu. Celé je to organizované vietnamskou rodinou, u které jsme byli na večeři minulý týden a kteří si mě oblíbili a druhý den o mě řekli dalším kolegům ze společnosti, kteří se rozhodli uspořádat večírek.
Byla jsem v naprostém šoku a stejně tak Anne-Cécile, protože jí to nikdo neřekl dřív a taky byla trochu uražená, že jsem jejich au-pair a chtěli to zorganizovat sami.
Zbytek oběda jsme seděly obě otupěle a nechápavě u stolu, já se začala smát, Anne-Cécile taky a když nás viděla Elise, tak samozřejmě taky.
Kolem 13 přichází Stephane, který situaci objasňuje, že věděl, že má být nějaký večírek pro mě, ale ne tenhle týden, neboť všichni mladí mají teď dovolenou, že to domlouvali na Doodlu na později.
17 hodin, zvoní telefon, Anne-Cécile objasňuje, že nepřijdu, protože Elise musí jít kolem sedmé spát a já tu s ní zůstanu, ptá se, kdo má přijít, když všichni mladí mají dovolenou, vychází najevo, že dnešním účastníkům večírku je přes 40. A dále vychází najevo, že všichni ti mladí jsou muži a že jim mě Aschka (vietnamská hostitelka) chce strašně moc představit. (Já: "Quoi???!")
Celá společnost tak už dávno ví, že přijela nová au-pair, že se učí francouzsky, že se jmenuje Daniela a že jí všichni musí poznat. Tohle bude mít ještě zajímavé pokračování.
Začalo to jako uplně obyčejný den. Vstávání s Elise v 7, rozmixovaný banán s jogurtem, převlíct, připravit čaj do lahvičky, vzít kočárek, jít na hřiště, vrátit se v 11 na oběd. A tady to celé začíná.
Zvoní telefon, Anne-Cécile odpovídá, chvíli mluví a pak:
"Jo Daniela je tady a slyší mě. Právě teď se směje když zjistila, že mluvíme o ní"
"To je dneska?? Já myslela, že ve středu"
"Počkej, ale kdo by hlídal Elise?"
"Nevím, jestli má Daniela přítele"
Můj výraz bych popsala asi tak 5 otazníky po celou dobu hovoru.
V pondělí mě Stephane poprosil, jestli bych ve středu mohla zůstat s Elise i později večer, že přátelé z jeho společnosti organizují nějaký večírek a já samozřejmě souhlasila. Zde je vysvětlení hovoru:
Večírek má být dnes a je organizován pro mě a byli pozvaní všichni kolem 20-25, abych se mohla seznámit s lidmi mého věku a procvičovat francoužštinu. Celé je to organizované vietnamskou rodinou, u které jsme byli na večeři minulý týden a kteří si mě oblíbili a druhý den o mě řekli dalším kolegům ze společnosti, kteří se rozhodli uspořádat večírek.
Byla jsem v naprostém šoku a stejně tak Anne-Cécile, protože jí to nikdo neřekl dřív a taky byla trochu uražená, že jsem jejich au-pair a chtěli to zorganizovat sami.
Zbytek oběda jsme seděly obě otupěle a nechápavě u stolu, já se začala smát, Anne-Cécile taky a když nás viděla Elise, tak samozřejmě taky.
Kolem 13 přichází Stephane, který situaci objasňuje, že věděl, že má být nějaký večírek pro mě, ale ne tenhle týden, neboť všichni mladí mají teď dovolenou, že to domlouvali na Doodlu na později.
17 hodin, zvoní telefon, Anne-Cécile objasňuje, že nepřijdu, protože Elise musí jít kolem sedmé spát a já tu s ní zůstanu, ptá se, kdo má přijít, když všichni mladí mají dovolenou, vychází najevo, že dnešním účastníkům večírku je přes 40. A dále vychází najevo, že všichni ti mladí jsou muži a že jim mě Aschka (vietnamská hostitelka) chce strašně moc představit. (Já: "Quoi???!")
Celá společnost tak už dávno ví, že přijela nová au-pair, že se učí francouzsky, že se jmenuje Daniela a že jí všichni musí poznat. Tohle bude mít ještě zajímavé pokračování.
pondělí 16. července 2012
Le train - le bus - le taxi
Neztratila jsem se! Přežila jsem 4 přestupy, jízdu vlakem s komplet opilými němci a půl hodiny po půlnoci už jsem měla privátní odvoz směr nejlepší odpočinkový víkend.
Ještě v pátek odpoledne se mi stala vtipná věc. Venku pršelo, Elise byla doma nervózní, tak jsem jí vzala do malé kavárny, kde si děti můžou hrát uvnitř. Mluvila jsem k ní francouzsky a čišník, co mě obsluhoval, mladý kluk, si mě pořád tak prohlížel a usmíval se. Při placení se mě anglicky zeptal, odkud pocházím a když jsem odpověděla, že z České republiky a jsem tu jako au-pair, vytřeštil oči a oněměl. Já zrovna neměla moc času na povídání, tak jsem odešla, ale myslím, že jsem mu v tu chvíli zamotala hlavu myšlenkou, že v Česku mluvíme francouzsky.
Víkend jsem pak strávila v malém (ale nádherném) městečku s Jonasem a jeho kamarády. Kvůli mě mluvili i mezi sebou anglicky, takže moje obavy, že nebudu rozumět, byly od první minuty po seznámení pryč. Velmi jednoduše - užila jsem si vážně perfektní víkend :)
Malý problém nastal při návratu, kdy se autobus, který mě měl odvézt na nádraží, rozhodl ten den vůbec nejet. Zbývalo 20 minut, zavolali jsme taxi, kde nám řekli, že přijede za 10 minut a cesta na nádraží trvá autem taky 10 minut, byla jsem přesvědčená, že to nestihnu a v hlavě vymýšlela náhradní řešení. A uala řidič taxi kvůli nám párkrát projel červenou a ještě jsme na nádraží čekali.
Zmatená z přehození z francoužštiny do angličtiny a snahy rozumět němčině jsem pak při nákupu večeře na nádraží řekla v jedné větě "Oui, ja, jo, yes". Začínám být velmi kosmopolitní!
A aby Anne-Cécile a Stephane splnili dokonale svou roli jako hostparents byla jsem při dnešním obědě podrobena detailnímu výslechu, jak probíhal můj víkend, musela jsem se smát (a zakázali mi to říct anglicky, čímž sami sebe připravili o detailnější verzi).
Nakonec to vypadá, že to rozhodně nebyla má poslední návštěva toho městečka:))
P.S. Děsí mě, že tenhle blog sleduje někdo z Ruska
Ještě v pátek odpoledne se mi stala vtipná věc. Venku pršelo, Elise byla doma nervózní, tak jsem jí vzala do malé kavárny, kde si děti můžou hrát uvnitř. Mluvila jsem k ní francouzsky a čišník, co mě obsluhoval, mladý kluk, si mě pořád tak prohlížel a usmíval se. Při placení se mě anglicky zeptal, odkud pocházím a když jsem odpověděla, že z České republiky a jsem tu jako au-pair, vytřeštil oči a oněměl. Já zrovna neměla moc času na povídání, tak jsem odešla, ale myslím, že jsem mu v tu chvíli zamotala hlavu myšlenkou, že v Česku mluvíme francouzsky.
Víkend jsem pak strávila v malém (ale nádherném) městečku s Jonasem a jeho kamarády. Kvůli mě mluvili i mezi sebou anglicky, takže moje obavy, že nebudu rozumět, byly od první minuty po seznámení pryč. Velmi jednoduše - užila jsem si vážně perfektní víkend :)
Malý problém nastal při návratu, kdy se autobus, který mě měl odvézt na nádraží, rozhodl ten den vůbec nejet. Zbývalo 20 minut, zavolali jsme taxi, kde nám řekli, že přijede za 10 minut a cesta na nádraží trvá autem taky 10 minut, byla jsem přesvědčená, že to nestihnu a v hlavě vymýšlela náhradní řešení. A uala řidič taxi kvůli nám párkrát projel červenou a ještě jsme na nádraží čekali.
Zmatená z přehození z francoužštiny do angličtiny a snahy rozumět němčině jsem pak při nákupu večeře na nádraží řekla v jedné větě "Oui, ja, jo, yes". Začínám být velmi kosmopolitní!
A aby Anne-Cécile a Stephane splnili dokonale svou roli jako hostparents byla jsem při dnešním obědě podrobena detailnímu výslechu, jak probíhal můj víkend, musela jsem se smát (a zakázali mi to říct anglicky, čímž sami sebe připravili o detailnější verzi).
Nakonec to vypadá, že to rozhodně nebyla má poslední návštěva toho městečka:))
P.S. Děsí mě, že tenhle blog sleduje někdo z Ruska
čtvrtek 12. července 2012
Demain je pars
Začínám být závislá na kafi. Nejen, že to belgické chutná nějak jinak a mnohem líp, ale taky Elise poslední 3 dny nespí. A my 3 tak taky nespíme.
Stephane a Anne-Cécile se rozhodli, že je na čase, aby se naučila usínat sama. A jako správný miminko to komplet sabotovala. Já jsem na pláč a křik dětí zvyklá, ale Anne-Cécile se Stephanem trpí. Za celé 4 týdny jsem neslyšela Elise plakat, je to vážně takový to superusměvavý miminko a měla zavedený přesný režim jídla, procházek i spánku, takže byla spokojená. Teď už je tím pádem míň, tak uvidíme.
Má svůj rituál před spánkem, kdy se jí pouští klavírní skladby (to jsem hned schválila), Anne-Cécile s ní v náručí tančí a během poslední dá pusu mámě i tátovi, kteří jí drží v náručí a pak jde spát. Po týdnu, co jsem přijela, přišla i za mnou a od té doby jsem součástí rituálu. S bývalou au-pair to prý za 3 měsíce neudělala nikdy a mě když delší dobu nevidí, tak stále opakuje "da, da" dokud nepřijdu. Je to kukín:))
Málem jsem zapomněla poslat dopis na UK, že nastupuji a tak jsem tu trochu panikařila. Stephane mi tak dal na ten večer volno, abych si mohla vše zařídit, ale nezapomněl s úsměvem dodat, že by jim vlastně nevadilo, kdybych to nestihla, protože by si mě chtěli nechat na dýl.
Zítra mě čeká první cestování po Německu. Za Jonasem, zůstanu na víkend, takže další článek bude až v pondělí. Ač to vůbec není jejich povinnost, Anne-Cécile mi tu cestu zaplatila.
Našly jsme s Anne-Cécile kurzy jogy a doufám, že jí přesvědčím, aby chodila se mnou!
Takže ano - stále se tu mám nádherně! (A že se kvůli mě začalo kupovat jídlo, co mám ráda, o tom ani nemluvím:) )
Stephane a Anne-Cécile se rozhodli, že je na čase, aby se naučila usínat sama. A jako správný miminko to komplet sabotovala. Já jsem na pláč a křik dětí zvyklá, ale Anne-Cécile se Stephanem trpí. Za celé 4 týdny jsem neslyšela Elise plakat, je to vážně takový to superusměvavý miminko a měla zavedený přesný režim jídla, procházek i spánku, takže byla spokojená. Teď už je tím pádem míň, tak uvidíme.
Má svůj rituál před spánkem, kdy se jí pouští klavírní skladby (to jsem hned schválila), Anne-Cécile s ní v náručí tančí a během poslední dá pusu mámě i tátovi, kteří jí drží v náručí a pak jde spát. Po týdnu, co jsem přijela, přišla i za mnou a od té doby jsem součástí rituálu. S bývalou au-pair to prý za 3 měsíce neudělala nikdy a mě když delší dobu nevidí, tak stále opakuje "da, da" dokud nepřijdu. Je to kukín:))
Málem jsem zapomněla poslat dopis na UK, že nastupuji a tak jsem tu trochu panikařila. Stephane mi tak dal na ten večer volno, abych si mohla vše zařídit, ale nezapomněl s úsměvem dodat, že by jim vlastně nevadilo, kdybych to nestihla, protože by si mě chtěli nechat na dýl.
Zítra mě čeká první cestování po Německu. Za Jonasem, zůstanu na víkend, takže další článek bude až v pondělí. Ač to vůbec není jejich povinnost, Anne-Cécile mi tu cestu zaplatila.
Našly jsme s Anne-Cécile kurzy jogy a doufám, že jí přesvědčím, aby chodila se mnou!
Takže ano - stále se tu mám nádherně! (A že se kvůli mě začalo kupovat jídlo, co mám ráda, o tom ani nemluvím:) )
Hra na schovku v HM (prohrála jsem)
pondělí 9. července 2012
Le dîner vietnamien
Po třech týdnech jsem si konečně vybalila všechny věci (plus ty nové z Bruselu) a naskládala je do skříní. Taky mi po třech týdnech konečně došlo, že je to na tři měsíce.
Včerejší dopoledne jsme strávili na pláži, protože bylo 30°C a i moře kupodivu nebylo studený. Jen pořád nechápu systém toho písku tady. Čím víc se blížíte k moři, tím častěji se obdivují nějaký divný pískový útvary. Stephane říká, že jsou to přirozený pohyby země, ale vypadá to, jako by se nad pláží prohnalo hejno racků a hromadně vypustili vše, co bylo v jejich silách, což byla moje první domněnka a našlapovala jsem jak v minovém poli.
Dnes večer byla celá rodina pozvaná na večeři ke kolegovi z práce a zdůraznili, že nabídka platí samozřejmě i pro au-pair, že musím přijít. A jelikož mě Anne-Cécile i Stephane berou na všechna setkání, nemohla jsem odmítnout. Kolega a jeho žena jsou vietnamci a tak večeře byla ryze vietnamská. A výborná!
Stephane, když pozoruje, že den ode dne rozumím líp, si ze mě začíná utahovat a vždycky schválně čeká na reakci, takže mě nutí porozumět. Když jsme totiž byli u paní Gonzalez na mexickém obědě, varovali mě před pikantní omáčkou k tortilám a zhrozili se když jsem si jí vzala kávovou lžičku (zas tak pikantní to vážně nebylo). Dnes mě varoval kolega z práce před vietnamskou pikantní omáčkou a Stephane se ve vteřině se smíchem ozval "Nene, pro Danielu je to spíš marmeláda, takže se nebojte" a čekal, jestli budu reagovat. Reagovala jsem podobnou poznámkou o něm a strhly jsme strašně vtipnou debatu. Pak se strhla další debata, že mě musí seznámit se svými mladými kolegy z práce a že už se na tom pracuje. A jsou to belgičani!
P.S. Byla jsem zásobena desítkama belgických komixů, knih, filmů, zpěváků a prý dokud vše nepřečtu a nepřeložím, tak od nich neodjedu. Mais ce n'est pas grave!
Včerejší dopoledne jsme strávili na pláži, protože bylo 30°C a i moře kupodivu nebylo studený. Jen pořád nechápu systém toho písku tady. Čím víc se blížíte k moři, tím častěji se obdivují nějaký divný pískový útvary. Stephane říká, že jsou to přirozený pohyby země, ale vypadá to, jako by se nad pláží prohnalo hejno racků a hromadně vypustili vše, co bylo v jejich silách, což byla moje první domněnka a našlapovala jsem jak v minovém poli.
Dnes večer byla celá rodina pozvaná na večeři ke kolegovi z práce a zdůraznili, že nabídka platí samozřejmě i pro au-pair, že musím přijít. A jelikož mě Anne-Cécile i Stephane berou na všechna setkání, nemohla jsem odmítnout. Kolega a jeho žena jsou vietnamci a tak večeře byla ryze vietnamská. A výborná!
Stephane, když pozoruje, že den ode dne rozumím líp, si ze mě začíná utahovat a vždycky schválně čeká na reakci, takže mě nutí porozumět. Když jsme totiž byli u paní Gonzalez na mexickém obědě, varovali mě před pikantní omáčkou k tortilám a zhrozili se když jsem si jí vzala kávovou lžičku (zas tak pikantní to vážně nebylo). Dnes mě varoval kolega z práce před vietnamskou pikantní omáčkou a Stephane se ve vteřině se smíchem ozval "Nene, pro Danielu je to spíš marmeláda, takže se nebojte" a čekal, jestli budu reagovat. Reagovala jsem podobnou poznámkou o něm a strhly jsme strašně vtipnou debatu. Pak se strhla další debata, že mě musí seznámit se svými mladými kolegy z práce a že už se na tom pracuje. A jsou to belgičani!
P.S. Byla jsem zásobena desítkama belgických komixů, knih, filmů, zpěváků a prý dokud vše nepřečtu a nepřeložím, tak od nich neodjedu. Mais ce n'est pas grave!
pátek 6. července 2012
Au revoir? Pas encore
Poslední 3 dny v Bruselu v heslech:
- Seznámila jsem se s paní Gonzalez (máma Anne-Cécile) a taky s jejím strašidelným domem plným afrických totemů.
- Ukázková procházka s francouzem neproběhla, svůj poslední volný večer jsem si chtěla užít sama.
- Málem jsem se ztratila když jsem se vydala na 8km procházku Bruselem.
- Málem jsme se ztratily s Anne-Cécile a kočárkem když jsme se vydaly na 8km procházku
- Začaly slevy! Takže jsme je s Anne-Cécile pořádně využily.
- Každý večer, když Elise usnula, jsme trávili v obýváku čtením komixů - Šmoulů v originále. Vážně by na nás byl komický pohled.
- Začala jsem jíst olivy. A ochutnala belgický pivo!
- Celkově se moje francoužština neuvěřitelně zlepšila, protože jsem jí musela používat každý den a viděla jí všude kolem sebe.
- V Bruselu, pokud nejste přímo v centru, ale v jeho okolí, vás každý na ulici zdraví, což mi přijde hrozně milý. Denně jsem tak rozdávala "Bonjour" minimálně 10 cizím usmívajícím se lidem.
A abych pořád jen nebásnila, práce au-pair má občas i stinné stránky:
Oficiální odjezd byl naplánovaný na středu, ale kvůli stěhování paní Gonzalez jsme zůstali do čtvrtka, že pojedeme odpoledne, aby Elise po příjezdu mohla rovnou jít spát. Jenže ten den bylo neuvěřitelný horko, těžký vzduch, Elise celou noc nespala, stejně tak Anne-Cécile a Stephane byli unavení a mě ze změny počasí neuvěřitelně bolela hlava. Už od rána jsme tak všichni 4 byli jak těla bez duše, šedý obličeje, pytle pod očima a Elise byla od rána uplakaná, nervózní a nic se jí nelíbilo. Do toho jsme museli balit, paní Gonzalez pořád volala, kolik totemů si vezme Anne-Cécile k sobě a já se snažila uklidnit Elise. Vyjeli jsme kolem jedné, byli jsme na cestě hodinu a Elise celou dobu řvala a řvala. Anne-Cécile a Stephane se pohádali, mně bylo na omdlení. A tak jsme se vrátili, protože představa dalších 4 hodin v tomhle stavu byla nereálná. Zůstali jsme tak, jak jsme byli, všechny kufry zůstaly v autě s tím, že vyjedeme v 7 ráno abychom byli v Německu v poledne. Elise mi kolem sedmé usnula v kočárku, probudil jí až extrémní déšť, kdy jsem se snažila co nejrychleji dostat zpátky domů, ale i tak jsme byly obě komplet promočený. Doma hned usnula znova a spala až do rána. A tak jsme mohli vyrazit a teď jsme zpátky ve Wilhelmshavenu. Nemůžu se dočkat záříjové Francie!
pondělí 2. července 2012
Le piano!
Včerejší odpoledne strávené u nejlepší kamarádky Anne-Cécile, belgické televizní hvězdy a jejího přítele belgického zpěváka, bylo vážně magnifique! Nádherný dům, výborné víno, sýry, ryby, maso a roztomilý šestiletý syn Sacha, který se mi při odchodu omotal kolem nohy a nechtěl, abych odešla. Možná proto se mi poté zdálo o mých bratříčkách, kteří mi tady chybí (takže mamí, honem nainstalovat webku! :) )
Dnes jsme pomáhali se stěhováním nábytku z domu mámy Anne-Cécile a přivezli jsem piano. Ach, teď už vážně nemůžu být spokojenější. A při vyklízení starých skříňí jsme objevili spoustu gramofonových desek a staré noty mexického pradědečka.
Taky jsme byli koupit botičky pro Elise, kde se mi stala zvláštní věc. Prodavačka za mnou přišla a s přesvědčeným výrazem tvrdila, že se známe a já, že ne, že jsem z Český republiky a že v Bruselu jsem poprvé. Byla strašně překvapená a stála si za svým.
Koupili jsme nádherný botičky a oblečky. Elise je přesně ten typ nádherně oblíkaný roztomilý holčičky, na kterou se všichni na ulici smějí a říkají, jak je překrásná.
A co mě potěšilo nejvíc - Anne-Cécile a Stephane mi říkali, jak jsou hrozně moc rádi, že si ze svých vybraných au-pair nakonec vybrali mě a že děkují, jak moc jim pomáhám a že vidí, že i Elise si mě vážně oblíbila a to je pro ně to nejdůlěžitější.
Francouzský student se mi moc nezamlouvá - nosí bílý kalhoty, růžový trička a má nějaký zvláštní francouzský dialekt.
Dnes jsme pomáhali se stěhováním nábytku z domu mámy Anne-Cécile a přivezli jsem piano. Ach, teď už vážně nemůžu být spokojenější. A při vyklízení starých skříňí jsme objevili spoustu gramofonových desek a staré noty mexického pradědečka.
Taky jsme byli koupit botičky pro Elise, kde se mi stala zvláštní věc. Prodavačka za mnou přišla a s přesvědčeným výrazem tvrdila, že se známe a já, že ne, že jsem z Český republiky a že v Bruselu jsem poprvé. Byla strašně překvapená a stála si za svým.
Koupili jsme nádherný botičky a oblečky. Elise je přesně ten typ nádherně oblíkaný roztomilý holčičky, na kterou se všichni na ulici smějí a říkají, jak je překrásná.
A co mě potěšilo nejvíc - Anne-Cécile a Stephane mi říkali, jak jsou hrozně moc rádi, že si ze svých vybraných au-pair nakonec vybrali mě a že děkují, jak moc jim pomáhám a že vidí, že i Elise si mě vážně oblíbila a to je pro ně to nejdůlěžitější.
Francouzský student se mi moc nezamlouvá - nosí bílý kalhoty, růžový trička a má nějaký zvláštní francouzský dialekt.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)