Po třech týdnech jsem si konečně vybalila všechny věci (plus ty nové z Bruselu) a naskládala je do skříní. Taky mi po třech týdnech konečně došlo, že je to na tři měsíce.
Včerejší dopoledne jsme strávili na pláži, protože bylo 30°C a i moře kupodivu nebylo studený. Jen pořád nechápu systém toho písku tady. Čím víc se blížíte k moři, tím častěji se obdivují nějaký divný pískový útvary. Stephane říká, že jsou to přirozený pohyby země, ale vypadá to, jako by se nad pláží prohnalo hejno racků a hromadně vypustili vše, co bylo v jejich silách, což byla moje první domněnka a našlapovala jsem jak v minovém poli.
Dnes večer byla celá rodina pozvaná na večeři ke kolegovi z práce a zdůraznili, že nabídka platí samozřejmě i pro au-pair, že musím přijít. A jelikož mě Anne-Cécile i Stephane berou na všechna setkání, nemohla jsem odmítnout. Kolega a jeho žena jsou vietnamci a tak večeře byla ryze vietnamská. A výborná!
Stephane, když pozoruje, že den ode dne rozumím líp, si ze mě začíná utahovat a vždycky schválně čeká na reakci, takže mě nutí porozumět. Když jsme totiž byli u paní Gonzalez na mexickém obědě, varovali mě před pikantní omáčkou k tortilám a zhrozili se když jsem si jí vzala kávovou lžičku (zas tak pikantní to vážně nebylo). Dnes mě varoval kolega z práce před vietnamskou pikantní omáčkou a Stephane se ve vteřině se smíchem ozval "Nene, pro Danielu je to spíš marmeláda, takže se nebojte" a čekal, jestli budu reagovat. Reagovala jsem podobnou poznámkou o něm a strhly jsme strašně vtipnou debatu. Pak se strhla další debata, že mě musí seznámit se svými mladými kolegy z práce a že už se na tom pracuje. A jsou to belgičani!
P.S. Byla jsem zásobena desítkama belgických komixů, knih, filmů, zpěváků a prý dokud vše nepřečtu a nepřeložím, tak od nich neodjedu. Mais ce n'est pas grave!
Žádné komentáře:
Okomentovat