sobota 4. srpna 2012

Rendez-vous

Už se nedalo nic namítat ani odmítat a tak jsem tedy nakonec přijala pozvání na večeři od nějakého Artura, který na tom vážně trval. Stephane mu nakonec s mým svolením předal mé telefonní číslo spolu s větou - "Jestli jsi nějaký psychopat, tak si mě nepřej" - padla jsem do kolen, když mi to říkal.

Dny a týdny plynou a vůbec mi nedochází, že půlka mého au pair pobytu je pryč. Proto taky začalo nové hledání nanny, která nastoupí po mně. A jelikož na to oba rodiče zapomněli a nebyli doma, první interview s nanny jsem dělala já. Nejdřív mě šokovala, když mi ve dveřích řekla, že mluvila s mým manželem a že je tu kvůli naší dceři. Po vysvětlení omylu, že nejsem manželka, nýbrž současná au pair, jsem byla po telefonu vyzvána Anne-Cécile, jestli bych se o níc mohla nějakým způsobem postarat, že je na cestě zpět, ale bude to na delší dobu. Tak jsem jí vybásnila, jak krásně se tu mám a jak krásně by se měla ona a když přijela Anne-Cécile, tak se jí zdálo, že nemá příliš zkušeností s dětmi a jako příští nanny jí zamítla. Tadáá a stále zůstávám nejmilovanější au pair já!

Taky jsem se po měsící a půl, kdy mi začaly chodit divný dopisy z radnice, rozhodla, že bych se mohla jít podruhé zaregistrovat, když mi tu první registraci buhví proč zamítli. Tentokrát jsem našla někoho mluvícího anglicky, tudíž registrace proběhla úspěšně. Jen se mě ptali, jestli jsem vdaná a jakého jsem vyznání. Cukaly mi koutky, protože tu neuplyne dne kdy by společně s mojí osobou nebyla zmíněná svatba nebo manželství.

A teď k oné večeři - i když ono to moc za řeč nestojí. Arturo je milý mladý inženýr a to je asi tak vše, co si pamatuju, moc jsem nevnímala a raději po jídle použila super výmluvu, že je hodina, kdy musím vykoupat Elise a že se musím vrátit. Nebylo to nic hroznýho, ale na další schůzku to vážně nevidím, děkuji pěkně.

Nejdůležitějším momentem tohoto víkendu je totiž ten, že mám naprosto dokonalý boty!

pondělí 30. července 2012

Je pense qu'elle veut te marier

Týdenní odmlku způsobila extrémní únava v důsledku mých nešťastných osmiček. Spánek 17 hodin denně mě plně vyléčil a zároveň jsem stíhala plnit svou práci au pair - vstát v 7, postarat se do 12 o Elise, spát, probudit se na večeři a jít zase spát.

Mezitím se opět naplno rozjel projekt vietnamské manželky Stephanova kolegy "Jak provdat Danielu".
Ve čtvrtek večer šli Anne-Cécile a Stephane na firemní akci a když se vrátili, viděla jsem, že Anne-Cécile je trochu naštvaná a hned jsem se dozvěděla proč - kdykoliv chtěla s někým ze společnosti promluvit, první otázka byla, že dotyčný slyšel, že má novou hezkou a moc milou au pair a Aschka se vždy hned přitočila se slovy, že to je ona, kdo mě chce všem představit. Vrcholem prý bylo když se někdo zeptal jestli nemá v peněžence mou fotku. Zasmáli jsme se tomu všichni, ale upřímně mám pocit, že to paní Aschka trochu přehání. Bonus ze dneška - jistý Arturo, se kterým jsme se potkali v restauraci, se ptal Stephana na moje číslo, který mu ho samozřejmě nedal, ale slíbil, že brzy uspořádají nějaký večírek, kde mě představí. Nějak se to začíná celý zamotávat a nejlepší na tom je, že ani já, ani moje hostitelská rodina jsme nepodnikli nic pro to, aby tohle vůbec vzniklo :D

Zároveň to vypadá, že ještě než na konci září odjedu, budeme se stěhovat. Elise by měla začít chodit do jesliček, ale aby jí přijali, musí bydlet ve městě, kde se nacházejí. Anne-Cécile se Stephanem už vybrali dům a jen zbývá se rozhodnout.

Našla jsem nejkrásnější místo, kam chodím běhat - podél pláže, při západu Slunce, nikde nikdo, obklopená mořem.

A nejlepší zpráva na závěr - zatím není nic jisté, ale pokud vše dobře dopadne, pojedeme v září na dovolenou do Francie - Côte d'Azur.

pondělí 23. července 2012

Les dents

Dnes jen ve zkratce.

Jak je již známo z minulého postu, probudila jsem se s okem podobným malé dýni. Dneškem si připadám celkově jako obří dýně a to ne proto, že jsem strávila dopoledne přípravou dýňové polívky (která se mimochodem povedla). Další z mých osmiček se rozhodla vyrůst, neboť jsem zřejmě díky francoužštině nabyla zase o trochu víc té moudrosti, ale něco mi říká, že to tentokrát nebude uplně jednoduchý. Spolu se zvýšenou teplotou a celkovou vyčerpaností mi tak Anne-Cécile i Stephane dávají volnější dny (oni mi dávají volné dny, ale nedokázala bych celý den nic nedělat).




sobota 21. července 2012

Le jambon?Quoi?

Kde začít, tak třeba tím, že jsem se ráno probudila jako klon Arnolda Swarzeneggra aneb Terminator hadr. Nevím, co jsem v noci dělala a co kdo dělal v noci s mým okem, ale ráno jsem ho stěží otevřela přes enormní oteklost. Vážně nevím, chyba v Matrixu.

Ve čtvrtek proběhl jakýsi zřejmě první pokus představit mě kolegům Stephanovi společnosti. Byli jsme na večeři s kolegy z Moldávie, Polska, Irska, Německa a Belgie, takže se mluvilo anglicky. A jsem vážně pyšná, že mi na konci kolegyně (jedna ze dvou žen v celé obří společnosti) z Irska řekla, že mám skvělou angličtinu, plynulou a bez přízvuku. Zároveň se pak jeden kolega stranou Stephanovi svěřil, že má skoro chuť začít se učit česky kvůli mě, což mi pak Stephane řekl v autě spolu s větou "Je super, že už jsme Ti zařídili německý číslo, myslím, že můžeš očekávat pár telefonátů zítra". Moje ironické "ha-ha-ha" ho doufám od podobných úmyslů odradilo.

Konečně jsem si našla čas a energii na jogging podél moře. Je to vážně perfektní a vzhledem k tomu, že tady neexistujou kopce, jen rovina, začnu asi pravidelně. Ale 3 měsíce téměř bez pohybu kvůli maturitě a přijímačkám byli vážně znát a ráno jsem téměř nevstala z postele. Když jsem to chtěla říct Anne-Cécile, povedlo se mi brilantní zkomolení francoužštiny. Jen pro pořádek, "šunka" a "noha" mají ve francoužštině podobná slova. Omlouvá mě, že to bylo hned po ránu a tudíž jsem nebyla myšlenkama plně v provozu, ale říct, že z běhání téměř necítím šunku, to se nestává každý den.

Jestli se na nějakou část dne vždycky těším, není to večer, kdy mi končí "pracovní doba". Je to každý den okolo jedné zhruba do dvou, kdy Elise má svojí druhou siestu, Stephane jde znovu do práce a my s Anne-Cécile sedíme u kafe a vyprávíme si svoje historky ze života. Ta poslední, o jejím vztahu s Italem, kterého poznala v Anglii, byla skvělá. Ital bydlel v Německu kvůli univerzitě, Anne-Cécile v Belgii a lítali za sebou a párkrát se taky stalo, že si nějak vzájemně nerozuměli, ona letěla omylem do Itálie, on na ní čekal na letišti v Berlíně, ale prý si užila úžasný víkend s jeho rodiči zatímco on uraženě zůstal v Německu. Nebo mi vyprávěla, jak byla nemocná a musela se účastnit jedné přednášky, tak tam poslala svojí mámu (praštěnou paní Gonzalez), které v té době bylo už padesát, sedla si do první lavice přímo před profesora s gigantickými dioptrickými brýlemi a po 10 minutách usnula. A chrápala. A Anne-Cécile při vyprávění brečela smíchy, já taky a kdybyste vy znali paní Gonzalez, nefalšovaná mexičanka vzhledem i charakterem, věřte mi, že byste se taky neudrželi.

úterý 17. července 2012

"Mais non! Cette soirée est organisée pour Daniela"

Jeden z nejvtipnějších dnů plný omylů a nedorozumění.

Začalo to jako uplně obyčejný den. Vstávání s Elise v 7, rozmixovaný banán s jogurtem, převlíct, připravit čaj do lahvičky, vzít kočárek, jít na hřiště, vrátit se v 11 na oběd. A tady to celé začíná.

Zvoní telefon, Anne-Cécile odpovídá, chvíli mluví a pak:

"Jo Daniela je tady a slyší mě. Právě teď se směje když zjistila, že mluvíme o ní"
"To je dneska?? Já myslela, že ve středu"
"Počkej, ale kdo by hlídal Elise?"
"Nevím, jestli má Daniela přítele"

Můj výraz bych popsala asi tak 5 otazníky po celou dobu hovoru.

V pondělí mě Stephane poprosil, jestli bych ve středu mohla zůstat s Elise i později večer, že přátelé z jeho společnosti organizují nějaký večírek a já samozřejmě souhlasila. Zde je vysvětlení hovoru:

Večírek má být dnes a je organizován pro mě a byli pozvaní všichni kolem 20-25, abych se mohla seznámit s lidmi mého věku a procvičovat francoužštinu. Celé je to organizované vietnamskou rodinou, u které jsme byli na večeři minulý týden a kteří si mě oblíbili a druhý den o mě řekli dalším kolegům ze společnosti, kteří se rozhodli uspořádat večírek.

Byla jsem v naprostém šoku a stejně tak Anne-Cécile, protože jí to nikdo neřekl dřív a taky byla trochu uražená, že jsem jejich au-pair a chtěli to zorganizovat sami.

Zbytek oběda jsme seděly obě otupěle a nechápavě u stolu, já se začala smát, Anne-Cécile taky a když nás viděla Elise, tak samozřejmě taky.

Kolem 13 přichází Stephane, který situaci objasňuje, že věděl, že má být nějaký večírek pro mě, ale ne tenhle týden, neboť všichni mladí mají teď dovolenou, že to domlouvali na Doodlu na později.

17 hodin, zvoní telefon, Anne-Cécile objasňuje, že nepřijdu, protože Elise musí jít kolem sedmé spát a já tu s ní zůstanu, ptá se, kdo má přijít, když všichni mladí mají dovolenou, vychází najevo, že dnešním účastníkům večírku je přes 40. A dále vychází najevo, že všichni ti mladí jsou muži a že jim mě Aschka (vietnamská hostitelka) chce strašně moc představit. (Já: "Quoi???!")

Celá společnost tak už dávno ví, že přijela nová au-pair, že se učí francouzsky, že se jmenuje Daniela a že jí všichni musí poznat. Tohle bude mít ještě zajímavé pokračování.

pondělí 16. července 2012

Le train - le bus - le taxi

Neztratila jsem se! Přežila jsem 4 přestupy, jízdu vlakem s komplet opilými němci a půl hodiny po půlnoci už jsem měla privátní odvoz směr nejlepší odpočinkový víkend.

Ještě v pátek odpoledne se mi stala vtipná věc. Venku pršelo, Elise byla doma nervózní, tak jsem jí vzala do malé kavárny, kde si děti můžou hrát uvnitř. Mluvila jsem k ní francouzsky a čišník, co mě obsluhoval, mladý kluk, si mě pořád tak prohlížel a usmíval se. Při placení se mě anglicky zeptal, odkud pocházím a když jsem odpověděla, že z České republiky a jsem tu jako au-pair, vytřeštil oči a oněměl. Já zrovna neměla moc času na povídání, tak jsem odešla, ale myslím, že jsem mu v tu chvíli zamotala hlavu myšlenkou, že v Česku mluvíme francouzsky.

Víkend jsem pak strávila v malém (ale nádherném) městečku s Jonasem a jeho kamarády. Kvůli mě mluvili i mezi sebou anglicky, takže moje obavy, že nebudu rozumět, byly od první minuty po seznámení pryč. Velmi jednoduše - užila jsem si vážně perfektní víkend :)

Malý problém nastal při návratu, kdy se autobus, který mě měl odvézt na nádraží, rozhodl ten den vůbec nejet. Zbývalo 20 minut, zavolali jsme taxi, kde nám řekli, že přijede za 10 minut a cesta na nádraží trvá autem taky 10 minut, byla jsem přesvědčená, že to nestihnu a v hlavě vymýšlela náhradní řešení. A uala řidič taxi kvůli nám párkrát projel červenou a ještě jsme na nádraží čekali.

Zmatená z přehození z francoužštiny do angličtiny a snahy rozumět němčině jsem pak při nákupu večeře na nádraží řekla v jedné větě "Oui, ja, jo, yes". Začínám být velmi kosmopolitní!

A aby Anne-Cécile a Stephane splnili dokonale svou roli jako hostparents byla jsem při dnešním obědě podrobena detailnímu výslechu, jak probíhal můj víkend, musela jsem se smát (a zakázali mi to říct anglicky, čímž sami sebe připravili o detailnější verzi).

Nakonec to vypadá, že to rozhodně nebyla má poslední návštěva toho městečka:))

P.S. Děsí mě, že tenhle blog sleduje někdo z Ruska

čtvrtek 12. července 2012

Demain je pars

Začínám být závislá na kafi. Nejen, že to belgické chutná nějak jinak a mnohem líp, ale taky Elise poslední 3 dny nespí. A my 3 tak taky nespíme.

Stephane a Anne-Cécile se rozhodli, že je na čase, aby se naučila usínat sama. A jako správný miminko to komplet sabotovala. Já jsem na pláč a křik dětí zvyklá, ale Anne-Cécile se Stephanem trpí. Za celé 4 týdny jsem neslyšela Elise plakat, je to vážně takový to superusměvavý miminko a měla zavedený přesný režim jídla, procházek i spánku, takže byla spokojená. Teď už je tím pádem míň, tak uvidíme.

Má svůj rituál před spánkem, kdy se jí pouští klavírní skladby (to jsem hned schválila), Anne-Cécile s ní v náručí tančí a během poslední dá pusu mámě i tátovi, kteří jí drží v náručí a pak jde spát. Po týdnu, co jsem přijela, přišla i za mnou a od té doby jsem součástí rituálu. S bývalou au-pair to prý za 3 měsíce neudělala nikdy a mě když delší dobu nevidí, tak stále opakuje "da, da" dokud nepřijdu. Je to kukín:))

Málem jsem zapomněla poslat dopis na UK, že nastupuji a tak jsem tu trochu panikařila. Stephane mi tak dal na ten večer volno, abych si mohla vše zařídit, ale nezapomněl s úsměvem dodat, že by jim vlastně nevadilo, kdybych to nestihla, protože by si mě chtěli nechat na dýl.

Zítra mě čeká první cestování po Německu. Za Jonasem, zůstanu na víkend, takže další článek bude až v pondělí. Ač to vůbec není jejich povinnost, Anne-Cécile mi tu cestu zaplatila.

Našly jsme s Anne-Cécile kurzy jogy a doufám, že jí přesvědčím, aby chodila se mnou!

Takže ano - stále se tu mám nádherně! (A že se kvůli mě začalo kupovat jídlo, co mám ráda, o tom ani nemluvím:) )


Hra na schovku v HM (prohrála jsem)


pondělí 9. července 2012

Le dîner vietnamien

Po třech týdnech jsem si konečně vybalila všechny věci (plus ty nové z Bruselu) a naskládala je do skříní. Taky mi po třech týdnech konečně došlo, že je to na tři měsíce.

Včerejší dopoledne jsme strávili na pláži, protože bylo 30°C a i moře kupodivu nebylo studený. Jen pořád nechápu systém toho písku tady. Čím víc se blížíte k moři, tím častěji se obdivují nějaký divný pískový útvary. Stephane říká, že jsou to přirozený pohyby země, ale vypadá to, jako by se nad pláží prohnalo hejno racků a hromadně vypustili vše, co bylo v jejich silách, což byla moje první domněnka a našlapovala jsem jak v minovém poli.

Dnes večer byla celá rodina pozvaná na večeři ke kolegovi z práce a zdůraznili, že nabídka platí samozřejmě i pro au-pair, že musím přijít. A jelikož mě Anne-Cécile i Stephane berou na všechna setkání, nemohla jsem odmítnout. Kolega a jeho žena jsou vietnamci a tak večeře byla ryze vietnamská. A výborná!

Stephane, když pozoruje, že den ode dne rozumím líp, si ze mě začíná utahovat a vždycky schválně čeká na reakci, takže mě nutí porozumět. Když jsme totiž byli u paní Gonzalez na mexickém obědě, varovali mě před pikantní omáčkou k tortilám a zhrozili se když jsem si jí vzala kávovou lžičku (zas tak pikantní to vážně nebylo). Dnes mě varoval kolega z práce před vietnamskou pikantní omáčkou a Stephane se ve vteřině se smíchem ozval "Nene, pro Danielu je to spíš marmeláda, takže se nebojte" a čekal, jestli budu reagovat. Reagovala jsem podobnou poznámkou o něm a strhly jsme strašně vtipnou debatu. Pak se strhla další debata, že mě musí seznámit se svými mladými kolegy z práce a že už se na tom pracuje. A jsou to belgičani!

P.S. Byla jsem zásobena desítkama belgických komixů, knih, filmů, zpěváků a prý dokud vše nepřečtu a nepřeložím, tak od nich neodjedu. Mais ce n'est pas grave!

pátek 6. července 2012

Au revoir? Pas encore

Poslední 3 dny v Bruselu v heslech:


  • Seznámila jsem se s paní Gonzalez (máma Anne-Cécile) a taky s jejím strašidelným domem plným afrických totemů.
  • Ukázková procházka s francouzem neproběhla, svůj poslední volný večer jsem si chtěla užít sama.
  • Málem jsem se ztratila když jsem se vydala na 8km procházku Bruselem.
  • Málem jsme se ztratily s Anne-Cécile a kočárkem když jsme se vydaly na 8km procházku
  • Začaly slevy! Takže jsme je s Anne-Cécile pořádně využily.
  • Každý večer, když Elise usnula, jsme trávili v obýváku čtením komixů - Šmoulů v originále. Vážně by na nás byl komický pohled.
  • Začala jsem jíst olivy. A ochutnala belgický pivo!
  • Celkově se moje francoužština neuvěřitelně zlepšila, protože jsem jí musela používat každý den a viděla jí všude kolem sebe.
  • V Bruselu, pokud nejste přímo v centru, ale v jeho okolí, vás každý na ulici zdraví, což mi přijde hrozně milý. Denně jsem tak rozdávala "Bonjour" minimálně 10 cizím usmívajícím se lidem.
A abych pořád jen nebásnila, práce au-pair má občas i stinné stránky:

Oficiální odjezd byl naplánovaný na středu, ale kvůli stěhování paní Gonzalez jsme zůstali do čtvrtka, že pojedeme odpoledne, aby Elise po příjezdu mohla rovnou jít spát. Jenže ten den bylo neuvěřitelný horko, těžký vzduch, Elise celou noc nespala, stejně tak Anne-Cécile a Stephane byli unavení a mě ze změny počasí neuvěřitelně bolela hlava. Už od rána jsme tak všichni 4 byli jak těla bez duše, šedý obličeje, pytle pod očima a Elise byla od rána uplakaná, nervózní a nic se jí nelíbilo. Do toho jsme museli balit, paní Gonzalez pořád volala, kolik totemů si vezme Anne-Cécile k sobě a já se snažila uklidnit Elise. Vyjeli jsme kolem jedné, byli jsme na cestě hodinu a Elise celou dobu řvala a řvala. Anne-Cécile a Stephane se pohádali, mně bylo na omdlení. A tak jsme se vrátili, protože představa dalších 4 hodin v tomhle stavu byla nereálná. Zůstali jsme tak, jak jsme byli, všechny kufry zůstaly v autě s tím, že vyjedeme v 7 ráno abychom byli v Německu v poledne. Elise mi kolem sedmé usnula v kočárku, probudil jí až extrémní déšť, kdy jsem se snažila co nejrychleji dostat zpátky domů, ale i tak jsme byly obě komplet promočený. Doma hned usnula znova a spala až do rána. A tak jsme mohli vyrazit a teď jsme zpátky ve Wilhelmshavenu. Nemůžu se dočkat záříjové Francie!

pondělí 2. července 2012

Le piano!

Včerejší odpoledne strávené u nejlepší kamarádky Anne-Cécile, belgické televizní hvězdy a jejího přítele belgického zpěváka, bylo vážně magnifique! Nádherný dům, výborné víno, sýry, ryby, maso a roztomilý šestiletý syn Sacha, který se mi při odchodu omotal kolem nohy a nechtěl, abych odešla. Možná proto se mi poté zdálo o mých bratříčkách, kteří mi tady chybí (takže mamí, honem nainstalovat webku! :) )

Dnes jsme pomáhali se stěhováním nábytku z domu mámy Anne-Cécile a přivezli jsem piano. Ach, teď už vážně nemůžu být spokojenější. A při vyklízení starých skříňí jsme objevili spoustu gramofonových desek a staré noty mexického pradědečka.

Taky jsme byli koupit botičky pro Elise, kde se mi stala zvláštní věc. Prodavačka za mnou přišla a s přesvědčeným výrazem tvrdila, že se známe a já, že ne, že jsem z Český republiky a že v Bruselu jsem poprvé. Byla strašně překvapená a stála si za svým.

Koupili jsme nádherný botičky a oblečky. Elise je přesně ten typ nádherně oblíkaný roztomilý holčičky,  na kterou se všichni na ulici smějí a říkají, jak je překrásná.

A co mě potěšilo nejvíc - Anne-Cécile a Stephane mi říkali, jak jsou hrozně moc rádi, že si ze svých vybraných au-pair nakonec vybrali mě a že děkují, jak moc jim pomáhám a že vidí, že i Elise si mě vážně oblíbila a to je pro ně to nejdůlěžitější.

Francouzský student se mi moc nezamlouvá - nosí bílý kalhoty, růžový trička a má nějaký zvláštní francouzský dialekt.

sobota 30. června 2012

Un étudiant français


A opět mám půlku odpoledne volnou, ale trávím jí zaslouženým relaxem na terase. A čtením Paris Match. Anne-Cécile, Stephane a Elise jeli na barbacue k jeho rodičům a řekli, že pokud si chci odpočinout, tak ať zůstanu, že to bude víceméně o přežírání.

Velkou novinkou je ovšem to, že se do studia, které pronajímají, dnes nastěhoval student, který přišel do Bruselu na stáž. Je z Francie a právě hraje nahoře na kytaru, váhám, jestli ho jít pozdravit a riskovat mou lámanou francoužštinu.

Ráno bylo tím pádem dost hektické, protože jsme všelijak přikrášlovali ono studio, aby byl student spokojený. Hned po jeho příjezdu představila Anne-Cécile celou svou rodinu a mě s větou “Kdybys chtěl, Daniela Tě provede městem, abys věděl, kde co najdeš”. Což mě dost překvapilo, protože já sama to nevím, ale tak budiž. Pokud si bude francouz přát, budu improvizovat.

Perlička na závěr – seděla jsem s Elise na písku, chystala se olíznout hrabičky od písku a já tradičně zopakovala svou francouzskou frázi “písek se nepapá” a slyšel mě chlapeček kolem 5 let hrající se vedle nás. Představil se mi jako Batman a aby vyvrátil moje přesvědčení, že písek se nepapá, nabral si do obou dlaní kopu písku, vhodil jí do pusy a snědl. Když pominu, že to chroupání nebylo nic příjemnýho na zuby, lituju chudáčka, až ten písek půjde druhou stranou ven.

čtvrtek 28. června 2012

Les achats

Ve středu jsem měla volno pro vlastní prozkoumání centra a pro odpočinek, jenže ve výsledku jsem byla unavenější než po dni s Elise.

Něco je se mnou špatně/jinak, protože nejvíc času jsem strávila ve starých bruselských antikvariátech, strašně jsem chtěla mít nějakou knížku od známýho autora v originále a chtěla jsem Huga, ale neuspěla jsem. Zato jsem našla Sherlocka Holmese v anglicko-francouzský verzi, takže pro učení frází nejlepší.

O památkách nemá moc cenu se zmiňovat, bez fotek to není ono, ale nádherné panorama na celé centrum, justiční palác a ostatní paláce vážně stojí za shlédnutí. A opět se mě ptali tři lidi na cestu!

No a když jsem odpoledne našla Zaru, byla jsem v ráji... Když mluvím o ráji, musím opět zmínit belgičany, na ně se nejde neusmát...

Jsem přečokoládovaná vším možným a stejně jsem hubenější než před odjezdem, lítání kolem Elise je pro mě tím nejnáročnějším sportem.

Včera večer měla Anne-Cécila sraz s kamarádkama z vejšky a já zůstala se Stephanem doma, vedli jsme nejrůznější debaty a skončili u ACDC, Kiss, The Cure, Depeche Mode a obecně oblíbených kapelách. Vážně jsem si našla hostitelskou rodinu přesně pro mě :)

úterý 26. června 2012

Le chocolat

Pro začátek prozměnu taková kulturní vložka - v Bruselu 2 ze 3 lidí, které potkáte, nejsou vůbec z Bruselu a jeden z nich není vůbec z Belgie. Takže se tu dají potkat snad všechny národnosti. A co mě zatím pořád trochu leká jsou černoši. Jasně, v Praze jich je taky dost, ale tihle jsou jiní, tihle jsou uplně nejčernější, že ve tmě bych je neviděla.

Dnešní dopoledne, což tady znamená zhruba do jedný, jsem měla volno (a zítra celý den!). Do domu měli totiž přijet Stephanovi rodiče a Anne-Cécile před nima raději utekla do kanceláře, že prý na ní jsou prostě se svojí péčí o Stephana, jelikož je jedináček, až moc. Tak jsem si prozkoumala okolí a taky jsem si chtěla konečně udělat radost belgickými pralinkami. A koupit dárek pro Dominičku za první titul před jménem, takže Dominko, až tohle budeš číst, Tvoje čokoláda bude zabalená a připravená k odeslání!:)))

Nejvtipnější vždycky je, když mě někdo zastaví a ptá se na cestu. Haha, mě, jasně. Strávila jsem 3 hodiny v okolí a vrátila se kolem jedné, kdy tu rodiče stále byli a strašně toužili mě poznat. Co mi dělá hroznou radost, že zatím na každé návštěvě, když jsem řekla, že jsem z Prahy, se začali rozplývat, jak je Praha nádherná a nezapomenutelná. A stejně tak i rodiče Stephana. Byli na mě hrozně hodní, když viděli mojí tašku s pralinkama, tak prohlásili, že je to sice dobrý výrobce, ale ne ten nejlepší. A když dojeli pro nákup (takový možná syndrom rodičů jedináčka, dělají i to, co se po nich nechce, takže nám nakoupili jídlo na týden), tak pak šli za mnou, že mi tu nejlepší čokoládu koupili (je na ní "Čokoláda pro znalce") a ať si jí schovám před Stephanem, že jí zbožňuje. A pozvali nás na barbecue v týdnu, ale uvidíme, protože Anne-Cécile se mě pak potají odpoledne ptala, jak to s nimi probíhalo a když jsem řekla, že jsme zvaní na barbecue, klesla obličejem do dlaní a že doufala, že dnešní dopoledne jim jako návštěva stačila.

A pozor pozor - celý rozhovor s rodiči jsem zvládla ve francoužštině! :)

pondělí 25. června 2012

Dites "merci" Elise. "Danke!"

Pro začátek něco z belgické etiky:
1) Když jdete na návštěvu, boty se nezouvají
2) Návštěvě se ruka nepodává - dává se pusa na tvář (jedna!)

A důležitá informace: Belgičani!<3 Dnes jsem se třikrát zamilovala. Za dopoledne!

Mám za sebou další návštěvu, tentokrát u kmotry Elise, nádherný dům a moc sympatická rodina, stále se trochu děsím rodičů Anne-Cécile, její mamka je z vyprávění vážně praštěná. Den za dnem se moje francoužština zlepšuje, dokážu sledovat téma rozhovoru, ale pořád si nejsem jistá když mám mluvit já.

Dnešní dopolední návštěva ULB (Université Liberté de Bruxelles) byla úžasná, prostě tady musím pak studovat. A bydlet. A tak.

Teď počkat až se Elise prospí a vyrážíme na důkladnou prohlídku centra, vážně lituju, že jsem zapomněla ten foťák.

Elise je trochu zmatená z jazyků, kdykoliv slyší někoho říct merci, vykřikne "Danke!" A taky se snaží říct moje jméno, prozatím jsem "Dajala"


sobota 23. června 2012

Le premier jour á Brussel

5 hodin cesty autem bylo docela dost, Anne-Cécile a Elise letěly malým firemním letadlem a já se Stephanem (a kočkou) jsme jely autem se všema věcma (a kočkou). Díky Stephanovi to uteklo rychle, dával mi vtipný kurz francoužštiny, kdy pouštěl starý klasický francouzský písničky, vždycky po sloce to zastavil a překládal do angličtiny po svém.

Dorazili jsme v 9 večer, ještě jsme po cestě stavěli u univerzit, protože když Stephane zjistil, že mám takový vysněný plán udělat si magistra v Brusselu, musel mi všechno ukázat. Taky mají v domě apartmán, který nabízejí studentům po dobu jejich studia a ihned se mi nabídl, že jestli se vážně rozhodnu pro Brussel, apartmán bude pro mě připravený.

A dnešek byl na zážitky rozhodně plnohotný. Ranní probuzení sluníčkem a francouzskými (belgickými) croissanty, dopolední hraní s Elise na nejroztomilejším hřišti (poslouchat francouzsky mluvící lidi a rozumět jim a odpovídat, nevěřim sama sobě!) a pak příprava na odjezd ke Stephanovýmu bratranci a jeho rodině s dárky z Wilhelmshavenu. Byla jsem hned představena a na otázku, jestli mluvím francouzsky, Anne-Cécile odpověděla, že "Bien sur", takže mi nezbývalo než se vážně snažit. A uala, zvládla jsem rozumět otázkám a i na ně odpovídat. Do chvíle, než jsem zjistila, že manželka mluví vlámsky (kdybych těch jazyků měla třeba pořád málo) a jakmile přehodila z francoužštiny do vlámštiny (protože jak je známo, Brussel má oficiálně dva jazyky), byla jsem opět ztracená, což rychle pochopila naštěstí. A taky myslím, že jsem nikdy neměla silnější kafe než právě na téhle návštěvě. Jestli je to v Brusselu klasika, asi teď 2 týdny nebudu spát.

Stephane má dovolenou a tak celý pobyt v Brusselu bude o návštěvách příbuzných jak jeho tak Anne-Cécile a já jsem tak nucena používat francoužštinu denně. A zatím se držím. Ale až přijde na řadu rodina Anne-Cécile a španělština, ulala....

čtvrtek 21. června 2012

Brussel

Jsem tu 5 dní a znovu musím balit Do Bruselu jedeme nakonec na 2 týdny a ten další... někam jinam, bohužel jsem nerozuměla kam. Překvápko!

Dnes jen rychlá zpráva, protože balíme, balíme, rychle spíme, rychle dobalíme, jedeme!

Včera večer Elise nemohla usnout, tak jsme zůstali všichni do půlnoci v obýváku. Vyprávěla jsem jim o mojí první zkušenosti s francoužštinou, kdy jsem se jí učila zhruba rok, pak byla v Paříži v restauraci a chtěla machrovat, že všem objednám pizzu, jenže jsem servírce řekla "My jsme šunková pizza, jděte rovně". Stephane si zas v Mexiku omylem objednal čaj z másla místo nějaký bylinky, protože se chtěl pokusit mluvit španělsky a servírka se sice dost divila, nicméně byla prý ochotna mu to zvláštní přání splnit a jestli prý k tomu bude chtít chleba.

A příště už z Belgie:)

středa 20. června 2012

Ne mange pas le sable Elise!

Ztrácím přehled o dnech, datech, ale nějak ty dny rychle utíkají. Dnešní dopoledne jsem měla volné, abych si mohla dojít na radnici a zaregistrovat se. Nejdřív jsem sice bloudila v nějaké obří budově, kde mi po několika minutách řekli, že mám jít do budovy naproti, ale v té druhé už si mě po jediné větě "I am here as an au-pair",  převzali. Jenže s angličtinou se za život moc nepotkali a tak pochopili, co chci, jen ze smlouvy, která je v němčině. Byli strašně milí a snažili se mi něco vysvětlit, že je někde problém. Škoda, že německy.. Nakonec jsem zjistila až doma díky Stephanovi, co po mně chtěli, takže tam musím znovu. Ale až za 3 týdny, zítra balíme a v pátek jedeme na 3 týdny do Bruselu.


Protože jsem to stihla rychle, chtěla jsem si ještě trochu prohlídnout v klidu město. A měla jsem hroznou chuť na čokoládovej croissant, tak jsem si pro něj došla. Jenže croissanty tady nejsou jako v Praze, který jsou snědený za 3 vteřiny. Ty německý maj čokoládu nahoře, vevnitř a jsou celkem obrovský, což celkem odpovídá vzhledu žen tady.. Ale vzhledem k tomu, že zatím nestíhám moc jíst a denně s Elise zvládneme několik kilometrů, tak jsem to dost uvítala. A co teprve belgický pralinky, 3 týdny! Mmm....


Odpoledne tradičně s Elise ve velkym parku a spoustou německých dětí. Elise miluje písek, házet ho lidem do bot, čistit si ručičky o moje kalhoty a taky ho moc ráda ochutnává.


Včera večer jsem konečně našla odvahu dát Anne-Cécile a Stephanovi Becherovku, pořád mi to nějak nepřišlo vhodný, ale když Elise usnula a my si, jako každý večer, sedli s čajem ke stolu a povídali, tak už jsem se cítila jako člen rodiny a že i když nepijou, tak to uvítají. "C'est supergentil Daniela!" Chápali moje obavy, sama Anne-Cécile říkala, že kdyby přivezla jako au-pair někam Tequilu, tak by taky nevěděla, jak to věnovat, aniž by se cítila zvláštně, ale že moc děkují. Večery probíhají tak nějak anglicko-francouzsky. Ale když Stephane mluvil o vládě v Belgii a problémech s Nizozemci, tak mi nezbývalo než se jen tvářit, že vím přesně o čem mluví a snažit se poskládát aspoň pár slov, co jsem pochytila.


Translation pour mon chéri Jonas en quelques minutes*


Losing track of the days and dates but somehow the days run away quickly. Today morning I was free, so that I could go to the Rathaus and make a registration. At first I had wandered in a giant building but a few minutes later some kind women told me that I should go to the other building and there they will know what to do with me. But they probably do not use english often so it was difficult to tell them what I want and they finally understood when I gave them the au-pair contract which was in german. They were really kind and tried to explain me that there is a problem somewhere. Too bad that in German ...They wrote in on the paper and I asked Stephane so I have to go there again. But in 3 weeks because we have to pack tomorrow and on Friday we are leaving to Brussels for 3 weeks.

I managed it quickly so I had some time to walk through the city. I was craving for chocolate croissant but the german ones are really not as in Prague. They are full of chocolate and large so it maybe explains the look of the women here. But because I nearly didnt have time yet for eating here I needed this quick energy. And what about the belgian chocolate, 3 weeks, mmm <3


In the afternoon we went traditionally to the huge park with Elise. She loves the sand, throw it into people's shoes, clean her hands on my pants and also loves to taste it.


Last night I finally found the courage to give Anne-Cécile and Stephan "Becherovka" the traditional czech alcohol because I still didnt think that its polite. But when Elise slept and like every evening we sat at the table with tea and talked I really felt like a family member and that even if they do not drink it will be welcomed. "C'est supergentil Daniela! Merci beaucoup" They understood my concerns Anne-Cécile said that bring as an au-pair Tequila somewhere she also wouldnt know how to give it without feeling weird but they were pleased. Evenings run always in english and french. But when Stephane talked about the government in Belgium and the problems with the Dutch I had no choice than just pretend that I know exactly what was he talking about and trying to piece together at least a few words I picked up.

úterý 19. června 2012

Crime et chatiment

Dostala jsem od Stephana knížky ve francoužštině, že mi to může pomoct se slovíčky. Jednou z nich je Zločin a trest. A jako zločinec jsem se dneska trochu cítila já.

Elise nemohla dopoledne usnout, tak mi jí Anne-Cécile dala do kočárku, aby se prospala na procházce. A šla jsem SAMA. Nejdřív mě to vyděsilo, ale tak řekla jsem si, že když půjdu rovně, tak se neztratím, mám 3 body dle kterých se zatím orientuju (jedním z nich je třeba moře, že, když od něj bydlíme 100m, to je celkem nepřehlédnutelný). Elise po chvilce na procházce usnula. A spala a spala a spala a já jí vážně nechtěla budit, protože proč, když byla spokojená, takže jsem chodila po městě. Jenže jsem neměla hodinky, telefon, nic a na čas uplně zapomněla, což mi pak došlo a vrátila jsem se. Anne-Cécile a Stephane už měli strach, jestli se něco nestalo a že už chtěli volat všude možně, ale že prý to je jejich chyba, že mi neřekli, kdy se vrátit. Uf, dost nepříjemnej pocit..

Odpoledne už bylo lepší, šly jsme s Anne-Cécile na velký hřiště pro mrňousky, venku bylo krásně, sluníčko, moře, paráda. Už se vážně začínám chytat ve francoužštině, s Elise se musí mluvit jenom francouzsky, což mě nutí ještě o to víc. Ale jsem den ode dne vyděšenější z němčiny. Musím na radnici, aby zaregistrovali můj au-pair pobyt, dneska jsem tam šla a bylo zavřeno, ale stačilo mi vidět ty obrovský informační cedule. Tak schválně, jestli někdo na radnici bude zítra umět anglicky... On va voir...

pondělí 18. června 2012

Merde!

Á pokračujeme prvním pracovním dnem a začínáme mými prvními pracovními povinnostmi! Aneb dát Elise snídani, což znamená mít rozmačkaný banán a jablko všude možně po stole, na rukou, na pyžamu, Elise na puse, na pyžamu. A pár lžiček u Elise v puse.

Vzaly jsme s Anne-Cécile Elise na procházku a u toho si povídaly (francouzsky samozřejmě) a pomaloučku ale jistě se začínám chytat. Možná kdybych se nesnažila dávat témata jako mateřská v Belgii, rozuměla bych víc. Ale i tak jsem pochytila, že v Belgii je normální zůstat s prckem jen 3 měsíce a pak se jde znovu do práce. Docela rozdíl.

Na oběd jsme byly zpátky a přišel z práce i Stephane, uvařil a pak šel zase pracovat (zvláštní, zvláštní, ale vaří moc dobře!). Vždycky když jsem se Stephanem sama v místnosti, tak na mě mluví anglicky a pak nás slyší Anne-Cécile a hned "Non, Stéphane! En francais avec Daniela!". No a my šly znovu ven do parku a taky mi chtěla Anne-Cécile ukázat, kde budu mít kurzy francoužštiny. Jenže jsme se zapomněly na kafi, Elise měla mít v 5 prohlídku u doktora a v 16:51 si na to vzpomněla a ozvalo se mně dobře známé slovo "merde" aneb "doprdele". Letěly jsme přes celý park chytit nejbližší taxi a nakonec jsme dorazily s 15 minutovým zpožděním.

A jak se ve francoužštině pomalu chytám, tím víc jsem vyděšená když někam vejdu a tam prozměnu mluví německy. Já umim maximálně pozdravit a poděkovat, Anne-Cécile o moc víc taky neřekne a když začneme anglicky, tak na nás koukají takovým vražedným pohledem.

Večery jsou zatím hrozně hezký, Elise má v bytě svůj velký hrací koutek a Stephane jí čte pohádky (nebo i já, pozor pozor!) a taky jí zpívají francouzský písničky. Ve francoužštině zní všechno strašně hezky a roztomile:))

P.S. Elise zbožňuje Krtečka!




For Jonas - I know you want me to translate it but I am too lazy and tired right now, excuse-moi mon cheri! You have to come so that I can tell you:))

neděle 17. června 2012

Beaucoup des langues pour mon premier jour

Usínat při světle i v 11 večer je zvláštní, budu si muset zvyknout, ale ranní probouzení od mořskýho racka je mnohem lepší. Mám za sebou první noc a první den a myslím, že úspěšně. Anne-Cécile a Stephane mi ukázali místa, který má Elise oblíbený a kam jí mám brát. Celý první týden bude v podstatě tak, že mi Anne-Cécile ukáže, co všechno je mou "prací", a od dalšího týdne, který budeme zase v Bruselu, už budu s Elise každé dopoledne sama. Když měla Elise svou polední siestu, sedli jsme si a asi hodinu povídali (anglicky, mýlila jsem se, že nemluví, schválně mluví francouzsky kvůli mě, aby mě to nutilo). Oba jsou vystudovaní vysokoškoláci, takže se téma točilo převážně okolo vzdělání u nás, v Německu, Belgii a Francii a zároveň jsem se dozvěděla, že Anne-Cécile je napůl mexičanka, takže jejím druhým rodným jazykem je španělština. Začíná těch jazyků být nějak moc! Odpoledne jsme jeli do Aquaria, což je (jak název napovídá) něco jako rybí zoo, kde je spoustu aquarií s mořskejma koníkama, žralokama, obříma rejnokama, krokodýlama a všelijak barevnýma rybičkama. Mají tu Nema! A taky maličký opičky, tučňáky a tuleně, co plavou břichem nahoru a s ploutvema na něm položenýma, pohodáři. Pak procházka po promenádě, ách. Ale počasí moc nevychází zatím. Je okolo 15°C a teď večer opět prší. Elise je strašně roztomilá a jako miminko hrozně hodná. Nebudu sem dávat její fotku, to se nehodí, ale kdo viděl Příšerky s.r.o., tak si stačí tu malou holčičku představit v realitě - a to je Elise bez jediný změny. Vlásky, obličej, oči, culíčky, všechno mají stejný.










English translation 'pour mon cheri Jonas' who complains that can't understand :D :-*


Fall asleep at 11 PM when there is still the light outside is strange I'll have to get used to but morning awakening from the sea gull is much better. The first night and the first day are over and I think successfully.
Anne-Cécile and Stephane showed me the popular places for Elise where should I go with her. The whole first week will be basically about showing me what is my "work" and from the next week which we'll go to Brussels I will be with Elise alone every morning.

While Elise was having her lunch siesta, we sat and talked about an hour (in English, I was wrong when I said they dont understand they just want me to get used to french and try to catch some words). We spoke about university education in Czech, Germany, Belgium and France because they both have university diploma and at the same time I learned that Anne-Cécile is half Mexican, so her second native language is Spanish. More and more languages around me every day!

In the afternoon we went to the Aquarium, which is (as the name suggests) something like fish zoo with many seahorses, sharks, crocodiles a many kinds of colored fish . Also Nemo is here! And little monkeys, penguins and seals who swim belly up with flippers resting on the belly, cool dudes. Then a walk along the promenade, love it. But the weather is still pretty bad about 15°C.
Elise is the cutest little girl and very calm as a baby. I dont want to take a photo of her, but who saw Monsters, Inc. just imagine the little girl in reality - and this is exactly Elise. Her hair, face, eyes, two ponytails, all the same.


Bisou*

sobota 16. června 2012

731 km - Je suis ici!

11 hodinovou cestu jsem zvládla na jedničku! Ač neumim ani slovo německy a třikrát jsem musela přestoupit, kupodivu jsem se neztratila. Můj kufr měl tak přes 20 kilo a dát ho ve vlaku na tu vratkou poličku nad hlavou bylo vážně nebezpečný, jenže když se vlak zaplnil a místo vedle mě bylo poslední, který neobýval člověk, nýbrž obří zavadlo, přišel za mnou nějakej mladej němec s otázkou, jestli je místo volné (což jsem pochopila asi po 5 minutách, protože na mě samozřejmě mluvil německy).

"Hmm yes it is but you have to put the suitcase up and... its REALLY heavy.."
"No problem" - joo to si myslel, ale když ho vzal do ruky a ozvalo se hlasité "UGH" z jeho úst, přispěchal mu nějakej chlap na pomoc. No coco, já se s tím musela tahat nahoru a dolů do schodů z nástupišť a taky jsem to zvládla.

Poslední hodinu jsem jela autobusem, řidič na mě mluvil německy a strašně se smál mojí jízdence (ne, nevim proč, na moje "Sorry, I don't speak german" se smál ještě víc, dík). A pak si mě všimnul další němec, co seděl za mnou, jestli na té jízdence je napsáno Prague a jestli jsem z Prahy a on, že to je krásný město a dali jsme se do řeči, tak jsem se díky němu i docela rozmluvila.

Anne-Cécile, Stephana a Elise jsem naštěstí potkala, jen co jsem vystoupila z autobusu. Lepší rodinku jsem si přát nemohla! :) Jsou nanejvýš o 10 let starší než já, hrozně hodní a milí, a Elise je zase nejroztomilejší miminko s dlouhejma černejma vláskama. Jestli jsem si ale myslela, že jsem se krásně anglicky rozmluvila, tak mi to bylo celkem k ničemu - mluví na mě od začátku francouzsky, já chytám každý desátý slovo a stejně odpovídám anglicky, což zase nechytají moc oni. Mám co dělat, samotnou mě to vytáčí, že nejsem schopná rozumět natož odpovědět.

Pozitivní věcí je, že tu nejsem jediná, kdo se učí francouzsky - protože se učí samozřejmě i roční Elise, takže jsem pro dnešek čerpala francoužštinu z knížek pro miminka :D

Přivítala mě tady sice extrémní bouřka, ale za ten výhled z pokoje na celý moře a obří promenádu mi to teda vážně stojí! :)

pátek 15. června 2012

Balení

1. Zbývá 18 hodin. Nevim, jak se balí na 3 měsíce, tak radši nebalim nic. Ale začnu, už brzo (doufám)

2. Krteček pro Elise : mám
    Nejlepší a nejvoňavější dárek z Lush pro Anne-Cécile : mám
    Becherovka pro Stéphana: mám

3. Vyřizování plný moci k převzetí doporučených dopisů je k zešílení

4. Jsem přijatá na MKPR!