Kde začít, tak třeba tím, že jsem se ráno probudila jako klon Arnolda Swarzeneggra aneb Terminator hadr. Nevím, co jsem v noci dělala a co kdo dělal v noci s mým okem, ale ráno jsem ho stěží otevřela přes enormní oteklost. Vážně nevím, chyba v Matrixu.
Ve čtvrtek proběhl jakýsi zřejmě první pokus představit mě kolegům Stephanovi společnosti. Byli jsme na večeři s kolegy z Moldávie, Polska, Irska, Německa a Belgie, takže se mluvilo anglicky. A jsem vážně pyšná, že mi na konci kolegyně (jedna ze dvou žen v celé obří společnosti) z Irska řekla, že mám skvělou angličtinu, plynulou a bez přízvuku. Zároveň se pak jeden kolega stranou Stephanovi svěřil, že má skoro chuť začít se učit česky kvůli mě, což mi pak Stephane řekl v autě spolu s větou "Je super, že už jsme Ti zařídili německý číslo, myslím, že můžeš očekávat pár telefonátů zítra". Moje ironické "ha-ha-ha" ho doufám od podobných úmyslů odradilo.
Konečně jsem si našla čas a energii na jogging podél moře. Je to vážně perfektní a vzhledem k tomu, že tady neexistujou kopce, jen rovina, začnu asi pravidelně. Ale 3 měsíce téměř bez pohybu kvůli maturitě a přijímačkám byli vážně znát a ráno jsem téměř nevstala z postele. Když jsem to chtěla říct Anne-Cécile, povedlo se mi brilantní zkomolení francoužštiny. Jen pro pořádek, "šunka" a "noha" mají ve francoužštině podobná slova. Omlouvá mě, že to bylo hned po ránu a tudíž jsem nebyla myšlenkama plně v provozu, ale říct, že z běhání téměř necítím šunku, to se nestává každý den.
Jestli se na nějakou část dne vždycky těším, není to večer, kdy mi končí "pracovní doba". Je to každý den okolo jedné zhruba do dvou, kdy Elise má svojí druhou siestu, Stephane jde znovu do práce a my s Anne-Cécile sedíme u kafe a vyprávíme si svoje historky ze života. Ta poslední, o jejím vztahu s Italem, kterého poznala v Anglii, byla skvělá. Ital bydlel v Německu kvůli univerzitě, Anne-Cécile v Belgii a lítali za sebou a párkrát se taky stalo, že si nějak vzájemně nerozuměli, ona letěla omylem do Itálie, on na ní čekal na letišti v Berlíně, ale prý si užila úžasný víkend s jeho rodiči zatímco on uraženě zůstal v Německu. Nebo mi vyprávěla, jak byla nemocná a musela se účastnit jedné přednášky, tak tam poslala svojí mámu (praštěnou paní Gonzalez), které v té době bylo už padesát, sedla si do první lavice přímo před profesora s gigantickými dioptrickými brýlemi a po 10 minutách usnula. A chrápala. A Anne-Cécile při vyprávění brečela smíchy, já taky a kdybyste vy znali paní Gonzalez, nefalšovaná mexičanka vzhledem i charakterem, věřte mi, že byste se taky neudrželi.
Žádné komentáře:
Okomentovat