- Seznámila jsem se s paní Gonzalez (máma Anne-Cécile) a taky s jejím strašidelným domem plným afrických totemů.
- Ukázková procházka s francouzem neproběhla, svůj poslední volný večer jsem si chtěla užít sama.
- Málem jsem se ztratila když jsem se vydala na 8km procházku Bruselem.
- Málem jsme se ztratily s Anne-Cécile a kočárkem když jsme se vydaly na 8km procházku
- Začaly slevy! Takže jsme je s Anne-Cécile pořádně využily.
- Každý večer, když Elise usnula, jsme trávili v obýváku čtením komixů - Šmoulů v originále. Vážně by na nás byl komický pohled.
- Začala jsem jíst olivy. A ochutnala belgický pivo!
- Celkově se moje francoužština neuvěřitelně zlepšila, protože jsem jí musela používat každý den a viděla jí všude kolem sebe.
- V Bruselu, pokud nejste přímo v centru, ale v jeho okolí, vás každý na ulici zdraví, což mi přijde hrozně milý. Denně jsem tak rozdávala "Bonjour" minimálně 10 cizím usmívajícím se lidem.
A abych pořád jen nebásnila, práce au-pair má občas i stinné stránky:
Oficiální odjezd byl naplánovaný na středu, ale kvůli stěhování paní Gonzalez jsme zůstali do čtvrtka, že pojedeme odpoledne, aby Elise po příjezdu mohla rovnou jít spát. Jenže ten den bylo neuvěřitelný horko, těžký vzduch, Elise celou noc nespala, stejně tak Anne-Cécile a Stephane byli unavení a mě ze změny počasí neuvěřitelně bolela hlava. Už od rána jsme tak všichni 4 byli jak těla bez duše, šedý obličeje, pytle pod očima a Elise byla od rána uplakaná, nervózní a nic se jí nelíbilo. Do toho jsme museli balit, paní Gonzalez pořád volala, kolik totemů si vezme Anne-Cécile k sobě a já se snažila uklidnit Elise. Vyjeli jsme kolem jedné, byli jsme na cestě hodinu a Elise celou dobu řvala a řvala. Anne-Cécile a Stephane se pohádali, mně bylo na omdlení. A tak jsme se vrátili, protože představa dalších 4 hodin v tomhle stavu byla nereálná. Zůstali jsme tak, jak jsme byli, všechny kufry zůstaly v autě s tím, že vyjedeme v 7 ráno abychom byli v Německu v poledne. Elise mi kolem sedmé usnula v kočárku, probudil jí až extrémní déšť, kdy jsem se snažila co nejrychleji dostat zpátky domů, ale i tak jsme byly obě komplet promočený. Doma hned usnula znova a spala až do rána. A tak jsme mohli vyrazit a teď jsme zpátky ve Wilhelmshavenu. Nemůžu se dočkat záříjové Francie!
Žádné komentáře:
Okomentovat